Úvod

V lednu 2019 jsem od kamaráda zaslechl, že by rád podniknul cestu po USA. Slovo dalo slovo a ještě ten večer jsme si s Lukášem slíbili, že v tom roce podnikneme road trip po Jihozápadě USA, San Francisco, Las Vegas, Los Angeles a co nejvíc zajímavého na cestě mezi těmito městy můžeme vidět.

Chci požádat čtenáře, že budu rád za poslání komentářů nebo zpětné vazby na můj e-mail. Prosím také o shovívavost, protože moje zkušenosti z USA pocházejí pouze z této jediné cesty a co jsem při ní stačil vypozorovat a potom už jen z filmů, televize, tisku, Internetu a rozhovorů s rodilými Američany a nebo přáteli, kteří již v USA byli. Díky mojí cestě jsem ty další varianty shledal ne úplně dostatečnými a kdo má možnost a alespoň trochu chuť do USA jet, tak mu minimálně Jihozápad mohu jenom doporučit.

Přípravy na cestu

Cestu jsme začali plánovat v květnu. Díky zkušenostem od sourozenců jsem měl jen základní představu. První plán byl zažádat o ESTA, potom o dovolenou na dva týdny a následně objednat letenky a naplánovat cestu. Mělo se jednat o road trip, takže zapůjčení auta a vzít sebou pouze jedno zavazadlo, batoh který bychom si mohli vzít jako příruční zavazadlo přímo kabiny to letadla. Protože dovolené k dispozici bylo dost, požádali jsme nakonec o tři týdny a tak se celá akce podstatně vylepšila. Až po schválení ESTA a dovolené mi moje první, poněkud naivní, představy naštěstí pomohl zkorigovat snadný nález článku Road Trip po západě USA: Itinerář, mapa, tipy a zkušenosti na webu chcidoameriky.cz. Tím celá akce dostala už hodně konkrétní podobu. Nebylo třeba Ameriku už znova objevovat, ostatní to udělali za nás a stačí se jen držet itineráře a strávit víc času koukáním všude kolem. Rozhodli jsme se přeložit termín ze září na srpen s argumentem, že bude déle denní světlo a to i přes varování od švagra, že zažijeme pekelně vedro. Objednali jsme letenky a začali dávat dohromady cestovní pojištění, mezinárodní řidičáky a obsahy batohů. Bundu jsem kvůli objemu a ročnímu období zamítnul, náhradní boty se také už nevešly (docela risk pří mé velikosti 48–49) a tak to skončilo u mikiny a džín, které jsem nikdy nepoužil a potom několik triček, náhradní kraťasy, ponožky a spodní prádlo. Kvůli bezpečnostní kontrole na letišti jsem pro jistotu nevzal power banku ani kosmetiku nebo spreje, které se dají stejně všude koupit, podobně jako oblečení. Měl jsem slušný mobil na focení. Přikoupil ještě druhý pro záložní SIM kartu a druhým slotem pro americkou SIM. Stáhl jsem do mobilů navigace Here a Mapy.cz i s jejich off-line mapami. K této elektronice jsem přibalil nabíječky a adaptéry do zásuvek v USA. Stará kapsička na krk, ještě snad z cest do NDR, našla také svoje uplatnění. Koupil jsem dobré sluneční brýle na řízení. Došel jsem do bank a sice nerad jsem požádal o dvě kreditní karty. Ty jsem rozdělil spolu s debetními kartami a hotovostí mezi peněženku a kapsičku na krk, aby v případě ztráty jednoho, zůstalo alespoň druhé. Do kapsičky jsem dal i pas a mezinárodní řidičák, kdyby nás na cestě stavil šerif, abych nemusel sahat někam dolů do kapes. Při silniční kontrole nemají policisté v USA rádi, když nevidí na ruce posádky. Vytisknul jsem itinerář, cestovní pojistku a letenku, všechno raději také dvojmo. Rezervoval jsem auto s časem vyzvednutí hned po příletu na letišti LAX. Chtěli jsme určitě něco amerického, ale menšího a co trochu známe i z Evropy, tedy Ford Escape nebo-li naše Kuga na 20 dní za $693.

Den 1. Let do L.A.

V sobotu ráno jsme vyrazili přes Zličín na letiště Ruzyně. Při výběru letenky jsme si připlatili (23 544 Kč), za nákup s malým předstihem v sezóně. Vybíral jsem let s kratší dobou čekání během přestupu. Přesto vyšla doba čekání mezi lety na více než 5,5 hodiny. Negativní stránkou kratšího čekání byla nevýhodná noční doba příletu v 1:00 místního času.

Na letišti v Ruzyni jsme prošli prvním krátkým pohovorem a vzlétli dle plánu ve 11:20. Let přes Atlantik z Prahy do Filadelfie trval 9,5 hodiny. Všechny naše lety byly operovány společností America Airlines a s letadly Airbus. Let přes Atlantik se dal docela dobře vydržet i s mojí výškou 198 cm, díky větším rozestupům mezi řadami sedadel v Airbus A330-200. Na Filadelfském letišti (PHL) nás čekal pohovor s imigračním, kterého jsem se už obával víc. Interview proběhlo bez problémů, pouze trvalo déle a bylo v angličtině. Když jsme byli imigračním vpuštěni, jeden z celníků s námi ještě žertoval jestli sebou vezeme nějaké pivo, když jsme z Čech.

Čekání necelých 6 hodin bylo nepříjemné, protože nám bylo hlášeno, že letadlo není připraveno. Tím se doba na letišti protáhla o další téměř 2 hodiny. Transfer jsme si tak zkrátili v Chick-fil-A, prvním ze série fastfoodů ($9,02) a pivem u gate na sportovním baru Chickie's & Pete's ($5,99). Obojího bylo na letišti opravdu hodně k výběru. S tím jak jsem se těšil na L.A. a čas plánovaného příletu se blížil někam k 1:30 ráno, jsem se začínal bát, jestli stále dostaneme rezervované auto. Jako na zavolanou mi přišel e-mail z půjčovny Budget s omluvou, že naše auto mají připravené, ale nestihli jej důkladně umýt. V tu chvíli jsem už byl v klidu a trávil nudné čekání chozením po letišti, pospáváním a četbou na Internetu přes letištní Free Wi-Fi.

Let z Filadelfie do Los Angeles měl trvat necelých 6 hodin a já nemohl i přes únavu usnout. Místo na nohy bylo v menším Airbusu A321 mnohem skromnější a v letadle byla navíc i zima. Seděl jsem u okénka a sledoval průběh letu nad osvětlenými městy, jako Denver a Las Vegas, které bylo zvláště parádní i díky tomu, že předznamenávalo blížící se přistání. Piloti asi ždímali z letadla co se dalo a tak jsme přes půl hodiny ze zpoždění ubrali a přistáli okolo 1:00 ráno.

Den 2. Joshua Tree National Park

Z terminálu jsme se dostali celkem rychle díky tomu, že jsme měli každý jen příruční zavazadlo. Hned u východu jsme našli zastávku pro shuttle do jednotlivých půjčoven. Autobus s logem Budget přijel snad až jako poslední, tak jsem při čekání pročítal nápisy na ostatních shuttle, jaké další půjčovny na LAX operují. Jak si jistě umíte představit, byli jsme v pupku světa a tak jich bylo hodně.

V půjčovně na nás byli připraveni a díky noční hodině jsme byli odbaveni bez fronty. Vyžádali si pas, řidičák a kreditku. Obratný obchodník nám ještě prodal plné pojištění auta a tak se celková cena zvýšila na $949,16. Tuto částku mi půjčovna zablokovala na kreditní kartě s tím, že bude strhnuta z účtu až při vrácení auta. Auto se vrací s plnou nádrží. S výjimkou autopůjčovny přijímali všude jinde platby debetní kartou. Měl jsem na podúčtu uložené dolary, tak to pro mne bylo výhodnější. Vyhnul jsem se případným nevýhodným bankovním konverzím z korun na dolary. Kreditní karty jsem po zbytek cesty použil už jen několikrát. Druhou záložní jsem pouze zkusil, abych si ověřil jestli bude v případě potřeby v USA funkční. Ani si nepamatuji, jestli v půjčovně chtěli vidět mezinárodní řidičák, nebo jim stačil český. Ještě se zeptali jestli máme požadavek na určitou barvu. Protože mezi nabízenými byla moje oblíbená červená, tak jsme už za pár minut hledali s klíči a dokumenty z půjčovny červený Escape na parkovišti. Auto bylo čisté a jediný problém byl se špínou na plastových ochranách spodků dveří, protože jej asi někdo před námi také projel prachem a pískem pouště a to se těžko čistí.

Celou dobu před cestou jsem řešil, co budeme dělat, když přiletíme do L.A. pozdě v noci. Jestli máme ještě hledat motel na přespání nebo jet přímo do Joshua Tree Parku. Zpoždění na příletu, natěšení ze snadného půjčení auta a adrenalin z prvních momentů v Americe problém s ubytováním vyřešili. Měli jsme plnou nádrž, zapnuli jsme mobil s navigací a začali hledat cestu ven z L.A. směrem na Joshua Tree Park. Ve změti dálnic s mnoha proudy, které byly tou dobou téměř prázdné, jsme trochu náhodou našli cestu do města Yucca Valley, což bylo začátečnické štěstí na přesný cíl. Cestou jsme se zastavili v městě Corona u McDonald's ($16,97 za drive-in pro dva). Po příjezdu do Yucca Valley byla stále tma a únava už byla na hranici bezpečného řízení, tak jsme zaparkovali za pumpou Valero na přilehlém parkovišti a usnuli na položených sedadlech. Díky svítání a pásmové nemoci jsme se ale brzo probudili. Pokračovali jsme cestou městem, zastavili u pumpy Shell na dotankování ($21,26) a zeptali se obsluhy, jestli prodávají také SIM karty a kde je nejbližší supermarket. Walmart byl velmi blízko a tak hned na začátku otvírací doby, asi v 7:00, jsme nakoupili pořádně velký balík PET lahví s vodou a první zásoby jídla ($8,07). Všechno bylo tak jak jsme doma slyšeli. Ceny byly podobné nebo jen mírně vyšší než v Čechách a daň není na cenovkách u regálů, ale připočte ji až pokladna při placení. Za vyšší ceny jsme ale dostali obrovská balení, která se nedají snad ani na jedno posezení sníst a vypít. Samotný Walmart v tak malém městečku byl obrovský, snad jako Makro ve Stodůlkách.

Ve Walmartu jsem v oddělení elektro koupil SIM kartu AT&T ($10,74), kterou jsem na parkovišti v autě hned aktivoval. Doma jsem plánoval, že ji koupím hned při transferu na letišti v trafice nebo později u první pumpy, ale tak to asi v USA moc nefunguje. Za aktivaci, přes automatickou hlasovou asistentku, jsem za program s velkým nebo neomezeným datovým limitem, zaplatil debetní kartou $65 na měsíc. Hovory jsme neplánovali, a tak jsem jejich cenu neřešili. Mobil s touto SIM jsme používali pro navigaci a jako Wi-Fi hotspot v autě. Na cestě jsme zjistili, že mimo města a hlavní cesty není na Jihozápadě vůbec jisté, že si zavoláte. Karta AT&T často ukazovala žádný signál a nebo jeden dílek, přes který data moc nefungovala. V tom byly lepší moje české SIM, hlavně ta od Vodafone v iPhone, protože si mobil mohl vybrat, do sítě kterého operátora se připojí v rámci roamingu. To bylo použitelné ale jenom pro nouzové volání, ale nepoužitelné pro data. Před odletem jsem si pohlídal, že mám zablokovaný datový roaming jak v mobilu, tak i u operátora.

Další cesta už vedla nad město do hor, protože Joshua Tree Park leží, jako mnoho další míst na naší cestě, ve vyšší nadmořské výšce. Naše celá cesta v tomto ohledu vedla přes extrémy. Ať už nadmořské výšky, které hravě předčili Sněžku a dokonce i Gerlach, tak naopak v Death Valley jsme se dostali do pod úroveň moře.

Při vstupu do parku jsme potkali rangera, který teprve otvíral závoru u brány a připravoval se na směnu. Řekl nám ať jedeme, že vstupné zatím nechce a kartu America the Beautiful Annual Pass můžeme koupit až pojedeme zpátky. Jedna z mnoha dalších ukázek toho, že i v Americe jsou lidé velmi přívětiví a přátelští a snaží se pomáhat jak jen mohou. Itinerář je dobře navržen, protože jednou z prvních věcí co jsme v USA viděli byla spousta Joshua Tree v horách s čistou modrou oblohou v pozadí. Krásu nemá cenu popisovat, je lepší ji vidět na fotografiích. Součástí instrukcí, na tabuli v parku, byla také rada nestrkat ruce nebo nohy pod kameny, asi proto že nevíme co by tam mohlo žít. Později v jiném parku nám ranger poradil, abychom si po případném kousnutí takového živočicha vyfotili a doktor tak věděl jakou otravu má řešit.

Byli jsme brzo unaveni a potřebovali pořádnou postel, tak jsem rád na cestě parkem, předal řízení Lukášovi, z čehož poté vznikl dobrý zvyk. Já potom většinou řídil dopoledne a Lukáš odpoledne. Bylo to pro mě lepší, protože řídit po dni na cestě je vždy těžší. Lukáš měl výhodu v nižším věku a lepší kondici, tak se snadno neunavil a lépe regeneroval.

Joshua Tree Park jsme si pořádně projeli po silnici Park Boulevard s vyhlídkovými body (view points) až do města Twentynine Palms a odtud jsme podle itineráře pokračovali po CA-62 a US-95 přes jih Mohavské pouště do města Needles a odtamtud už po dálnici I-40 směrem na město Kingman, srdce historické Route 66. Cestou jsem vyfotil na palubě klimatizovaného auta drsnou venkovní teplotu na poušti. Později jsme ji také osobně okusili při zastávce u fastfoodu Carl's Jr. v Needles na pozdní oběd za $6,46. Přechod z parkoviště do klimatizované budovy byl opravdu bez otálení. Ve fastfoodu nás čekala krásná latino-americká obsluha a typický výběr z nabídky menu small, medium and large, kde tamnější malá porce se přibližně rovná našim maxi porcím. Prakticky jediný problém s porozuměním místní angličtině jsem měl, když došlo při objednávání menu na omáčky a příchutě, kterých se nabízí hodně, a jejichž význam ani výslovnost neznám. Odbytí odpovědí tím, že nám stačí „normální“ většinou nebylo pochopeno.

Route 66 jsem měl spojenou spíše se Středozápadem USA, tak jsem přesně nevěděl co nás tady na Jihozápadě čeká a byl jsem hodně příjemně překvapen. Ten den se cesta zdála, díky krátkému spánku, dlouhá a tak jsem byl rád, že řídí Lukáš. Na oplátku jsem z mobilu provedl registraci na Booking.com, vybral nabídku ubytování v Kingman a rezervoval pár hodin před příjezdem typický motel, tentokrát ze sítě s názvem Days Inn. Pokoj se dvěmi queen size postelemi stál $64,70. V tomto motelu byla v ceně i kontinentální snídaně (kterou jinak moc nemusím) a vyhřívaný venkovní bazén, na který jsem ale díky nedostatku spánku po letu a pokračující pásmové nemoci neměl ani pomyšlení.

Den 3. Grand Canyon National Park a Horseshoe Bend

Následující den, po prvním pořádném spánku v USA, jsme se probudili díky časovému posunu hodně brzo ráno. Přes motelovou Free Wi-Fi jsme zkontrolovali Internet a sociální sítě a na snídani jsme přišli první. Zastavili jsme se pro benzín za $34,94 a v místním Walmartu pro další zásoby vody a jídla na cestu ($29,23). Měli jsme v plánu navštívit muzeum Route 66, ale protože otevíralo později, tak jsme nechtěli trávit hodinu čekáním, prošli jsme pouze předsálí s obchodem se suvenýry a pokračovali na východ po zbytcích Route 66 a místy po souběžné novější dálnici I-40 směrem na Grand Canyon. Cestou jsme se zastavili i na několika místech upravených pro turisty do pitoreskního historizujícího obrazu této legendární cesty (např. město Williams). Tady i samotná cesta byla cíl. Vedle mnoha nám neznámých a nových typů a modelů aut, převážně větších než na co jsme zvyklí z Čech a Evropy, byl zážitek pozorovat i čilý ruch na přilehlé transkontinentální železniční trati. Velmi dlouhé vlakové soupravy s mnoha lokomotivami, zapojenými i na konci nebo uprostřed soupravy, převážely kontejnery naložené na vagony, někdy i po dvou na sobě. Na tomto úseku železniční doprava úspěšně konkuruje silniční dopravě po podélně vedoucí dálnici I-40, která je moderní nástupkyní Route 66.

Za městem Williams jsme odbočili na sever na AZ-64, která projíždí parkem. Při příjezdu do Národního parku Grand Canyon jsme u rangerky na bráně konečně koupili kartu America the Beautiful Annual Pass za $80, která platí pro dvě osoby a auto jsme zaparkovali u návštěvnického centra. Shlédli jsme v kině film o vzniku, historii a ekosystému kaňonu. Pak jsme využili služeb parkového shuttle a postupně přejížděli a přecházeli mezi zastávkami a vyhlídkovými body v parku. Okraje Grand Canyon jsou ve vyšší nadmořské výšce, což nám snad trochu pomohlo ulevit od vysokých teplot během opravdu letně vydařeného začátku srpna. Výhodou těchto populárních národních parků je perfektní infrastruktura. Každý park má návštěvnické centrum s rangery, kteří poskytují informace a rady pro nezkušené návštěvníky a je zde i obchod se suvenýry. Obchod je zpravidla jen jeden, ve stejném sále s pulty rangerů a prodávají se tam pouze se suvenýry. Restaurace jsou jen v některých parcích a další stánky nebo boudy s komercí, nejsou prakticky vůbec. Všude je naprosté čisto a snad i obrubníky na cestách jsou natřené do načervenalé barvy místního pískovce. Po většině parků je možné jezdit vlastním autem a často se nabízí i alternativa hromadné dopravy pomocí shuttle v ceně vstupného. Mapu parku dostane každá posádka auta u vjezdové brány jako součást vstupného a jsou na ní vyznačena parkoviště a vyhlídkové body. U parkovišť a vyhlídkových bodů je často k dispozici WC a tekoucí čerstvá voda z pítek, kde se dá naplnit PET nebo turistická láhev na další cestu.

Grand Canyon je opravdu pořádná jáma, ale na fotografiích se to trochu ztrácí a tak není to úplně poznat. Ten den přebíhalo po obloze pár mraků, tak některé fotografie dostaly zajímavé stíny. Jinak fotografie ukazují různé odstíny červené, hnědé a žluté podle různých vrstev pískovce v kaňonu. Díky nabitému programu pro celý den a horku jsme nesebrali odvahu na sestup po stezce (trail) dolů na dno kaňonu. Hlavně protože by nás potom čekal i dlouhý a strmý výstup zpět nahoru. Na místě byla také nabídka sjet do kaňonu na koních a v přilehlém městečku Tusayan je možné si koupit i vyhlídkový let vrtulníkem nad kaňonem. Po cestě shuttlem mezi vyhlídkovými body jsme potkali skupinku turistů, kteří se dorozumívali povědomým jazykem. Byli to Poláci z Lodže, tak jsme prohodili pár pozdravů a zdvořilostních vět. Čechy jsme za celý road trip takto nepotkali. Možná jednou zaslechli češtinu a určitě jednou slovenštinu.

Po pěší procházce po okraji kaňonu mezi hlavními vyhlídkovými body (view points) jsme nasedli do auta a projeli kaňon borovicovým lesem k nejvzdálenější vyhlídce. Tady jsme potkali jeden z největších RV (recreational vehicle, obytný vůz). Řidič měl na parkovišti problém se vůbec vejít a postavil to tedy na místo pro autobusy. Asi i díky prázdninovému termínu byly cesty plné RV. Obytné vozy v Americe velmi populární. Asi něco jako když tady potkáte Holanďany, tak je velká šance že za sebou povezou obytný přívěs. V Americe, minimálně v létě na Jihozápadě, jezdí Američané v RV. U cest jsou půjčovny a parkoviště s RV, na dopravních značkách je napsáno kam RV mohou, nesmí nebo nebo musejí. Za RV si často ještě připojí další malé auto do vláčku, které jede pak samo bez řidiče, třeba Wrangler. Vedle RV je další oblíbenou zábavou jachting a lodě. Buď za RV nebo za pick-up (truck) připojí vozík s lodí a cestují na marinu. Trucky jsou další místní pochoutka. Zdejší „velké“ pick-upy jsou myslím tamnější menší F-150, RAM 1500, Silverado nebo Hilux. V Americe ale často jezdí ještě větší modely jako F-250, RAM 2500 nebo Tundra. Největší lahůdkou jsou potom F-350 a RAM 3500, které mají na zadní nápravě dvojmontáže. Za ty se pak dá zapojit opravu hodně velká loď, nebo i obytný přívěs, často připojen ne za auto ale klubem na korbě, který už nemá do velikosti autobusu tak daleko.

Cestou z Grand Canyon k dalšímu bodu na cestě Horseshoe Bend, jsme projížděli opuštěnou krajinou rezervace kmene Navaho, nejdříve po silnici AZ-64 k městečku Cameron, které leží na řece Little Colorado, přítoku řeky Colorado. Odtamtud jsme už pokračovali po větší US-89. Vzdali jsme oběd v tamní Indiánské restauraci Cameron Trading Post, kvůli ceně i kvůli jídlu co bylo pro nás neznámé. Nabrali jsme tak zpoždění návratem pár mil k jedné z mála místních pump, kde byl i fastfood Burger King a najedl jsem se za $9,17. Pak už jsme jeli rovnou na Horseshoe Bend, ale díky našemu zpoždění v kaňonu i zajížďce k fastfoodu jsme propásli zlatou hodinu a trochu to musel zachraňovat fotoaparát iPhone X. Jen díky němu fotky vypadají lépe než jaká byla skutečnost při stmívání. Ostatní fotografové už na místě balili nádobíčko včetně stativů. Jedná se o velmi populární fotografickou zastávku, ale i zdejší vyhlídka Máj na Vltavě v dojmu ze scenérie nezaostává.

Zbytek dne bylo trošku drama. Na Booking.com jsem už nenašel ve městě Page žádné ubytování, kromě hotelů. Zakusili jsme tedy recepci jednoho z nich, ale nabídli nám už jen rodinné apartmá za $189 bez daně. Slušně jsem odmítl, že je to nad náš rozpočet a pokusili jsme se za tmy projet městem a najít motel. Díky tmě a špatné orientaci jsme toho moc nenašli a vypadalo to, že je všude už plno, tak jsme zastavili u pumpy. Tam mi dvě paní velmi ochotně, dlouze a pečlivě vysvětlovaly cestu do dvou sousedních měst, kde by mohly být motely. Nevybral jsem město Kayenta směrem na východ, hlavně protože se mi zdálo menší a také leželo na cestě pro příští den (nechtěli jsme se znova vracet do Page jenom kvůli Antelope Canyon), ale město Kanab směrem na západ. Až doma jsem zjistil na větší mapě, že jsme skoro udělali smyčku a byli blízko Zion National Park, který byl v itineráři v plánu až na několik dalších dní. Hned jsem našel a objednal přes Booking.com v Kanab v motelu sítě Travelodge pokoj se dvěmi queen size postelemi za $78,11 a vydali jsme se po silnici US-89 na přibližně 75 mil (120 km) dlouhou cestu, „jenom“ kvůli noclehu. Prostě road trip po Americe. Dorazili jsme s rezervou okolo 11:00 večer, opět dostali k ceně ubytování i snídani (opět pouze kontinentální) a rychle usnuli.

Cestou z Page do Kanab jsme přejeli hranici dalšího státu a tak jsme po Kalifornii, Arizoně přijeli už do třetího státu Utah (nepočítám transfer na letišti Filadelfie v Pensylvánii). Utah už leží v Horském časovém pásmu (Praha −8h), kdežto Kalifornie v Pacifickém (Praha −9h) a Arizona je sice také v Horském časovém pásmu, ale kromě rezervace kmene Navaho, nepoužívá letní čas a tak je vlastně také v létě jako v Kalifornii o 9 hodin méně než v Čechách.

Den 4. Monument Valley

Další den ráno jsme se po snídani vydali zpátky z města Kanab do Page. U města Page je vychvalovaný Antelope Canyon. Díky ještě přetrvávající pásmové nemoci jsme vyjeli opět časně ráno, hned po brzké snídani. Cesta 120 km zpět do Page nám utekla velmi rychle a sledovali jsme krajinu Utahu, kterou jsme předchozí noci projeli potmě pouze s cílem dojet včas do motelu.

Tady se chci zmínit o velkých vzdálenostech a přesto perfektní infrastruktuře. V Utahu a Arizoně žije pouze 14 a 24 obyvatel na km². To je oproti 134 obyvatel na km² v Česku nebo podobným hustotám zalidnění v sousedních státech naprosté minimum. Společně mají oba státy přibližně 10 milionů obyvatel, tedy tolik jako ČR, při rozloze někde mezi Španělskem a Francií. Krajina vypadá prázdná, pouze pár aut, farem, menších měst a nekonečných cest mezi nimi ale rozhodně má své kouzlo. Page má přibližně 7 200 obyvatel a Kanab pouhou polovinu 3 600 obyvatel. Přesto obě města mají infrastrukturu včetně několika pump, fastfoodů a hotelů nebo motelů. Jsou spojeny 120 km dlouhou silnicí, která má minimum odboček a je v perfektním stavu. Myslím, že v porovnání s žalostným stavem D1, která je uprostřed Evropy a vede mezi dvěmi zemskými metropolemi s celkem více než 1,5 miliony obyvatel, mluví za vše. A to jsem český patriot. Nevím, kdy budou postaveny dálnice mezi krajskými městy jako Liberec a Hradec Králové, nebo Plzeň a České Budějovice. Myslím, že kdyby to někdo dokázal zorganizovat, může klidně kandidovat na prezidenta.

Cestou k návštěvnickému centru Antelope Canyon jsem projeli přes hráz vodní elektrárny u Page a okolo velké stavby a černými haldami na kopci, ze které se ukázala uhelná elektrárna Navajo Generating Station. Její jsou vysoké 236 metrů a patří mezi nejvyšší stavby v Arizoně. Elektrárna má tři bloky, každý s instalovaným výkonem 750 MW. Celkový instalovaný výkon je tedy 2 250 MW, což je více než výkon 2 110 MW naší Temelínské jaderné elektrárny.

Návštěvnické centrum Antelope Canyon bylo slušně řečeno velmi skromné a neupravené. Zjistili jsme, že se pořád nacházíme na indiánském teritoriu a park tedy nepatří do národní sítě, kde by platila karta America the Beautiful. Cena vstupného byla asi $70 za osobu. To je prakticky cena celé karty a protože jsme měli před sebou dlouhou cestu se spoustou dalších taháků, oželeli jsme toto focení „photoshopového“ kaňonu a zamířili po silnicích AZ-98 a US-160 k hlavnímu programu dne, do Monument Valley.

Cestou jsme zastavili v městečku Kayenta u Taco Bell na menu taco s nachos a nápojem za $8,53. Jedním z cílů road tripu bylo vyzkoušet co nejvíce různých fastfoodů, protože McDonald's, KFC a Burger King jsou jen malá část z rozmanitého výběru kterou Amerika na cestách nabízí. Můj bratr si Taco Bell velmi chválil ale kolega z práce co žije v Phoenixu, hlavním městě Arizony, mi k fotce na FB ještě ten samý den napsal, že je smutné když na Jihozápadě, domově tacos, jím jejich tradiční jídlo ve fastfoodu. Určitě jsem mu to nemohl rozmlouvat. Zatracení povrchní turisti.

Ještě než jsme po US-163 vyjeli do Údolí monumentů, zastavili jsme u blízké pumpy Speedway a natankovali jeden z nejlevnějších benzínů na road tripu. Přikládám foto stojanu, kde na obrazovce při tankování u běžely reklamy, ale kde stál ještě nešlo platit bezkontaktně. To je v USA stále ještě časté, ale už měli na stojanu nálepku s informací, že tuto možnost připravují. Tankování v USA funguje trochu jinak, alespoň tedy při naší cestě Jihozápadem. Hlavně se platí předem u pumpaře, s tím že když nevyčerpáte celou zálohu, je vám zbytek vrácen. Stačí říci třeba „twenty on three“, tedy za dvacet dolarů na trojce stojanu. Případně lze i u některých stojanů platit kartou v terminálu, ale ten se může ptát na ZIP Code (PSČ) a tak kontroluje kartu víc než na co jsme zvyklí a některá síť stanic oznámí, že platby kartami z ciziny nepřijímá. Velice častou otázkou terminálů je i dotaz na typ karty Credit nebo Debet. Naši debetku lze prohlásit za kreditku a v naprostě většině případů to funguje. Kreditky mají v Americe asi větší kredit, kupodivu. Je zajímavé, že dávají přednost tomu, když platím penězi, které si půjčuji na dluh, než penězi co skutečně vlastním na účtu. Každopádně „cash is king“. Nevím jak u větších plateb, ale pro turistické platby v desítkách dolarů je hotovost jistota. Měl jsem sebou pro tuto jistotu asi $4 000 rozdělené na dva svazky, jeden v kapse u kraťasů a druhou na krku k záložní kapsičce a platil jsem často jak vekslák, že jsem jen z kapsy vyndal tlustou ruličku bankovek ($1, $5, $10, $20 a $50) a platil hotově na dřevo. V Kayentě nebo dále v Utahu jsme asi viděli nejlevnější benzín, pod $3 za galon. Naopak v Death Valley byl nejdražší, přes $5 za galon. V bohatých velkoměstech Kalifornie, jako L.A. a San Francisco, byly ceny často přes $4 za galon. Jeden galon je v USA přibližně 3,8 litru a tak cena v průměru vycházela na $1 za litr (v době naší cesty asi 21,50 Kč). Stojan má jen dvě pistole. Pozor, zelená je pro naftu a černá pro benzín. Při volbě benzínové pistole je pak ještě třeba tlačítkem vybrat jeho typ (Unleaded, Regular, Premium). My tankovali základní Unleaded. I když se oktanové číslo 87 zdá malé, je to americké značení založené na průměru mezi Research Octane Number (RON) a Motor Octane Number (MON). MON je přibližně o 8–10 bodů nižší než RON. V Evropě (a také v Japonsku a Austrálii) se používá pouze RON a tak našich 95 oktanů odpovídá přibližně 90 oktanům v Americe.

Monument Valley je vskutku monumentální a potěšilo nás i přes extra vstupné $20 na osobu, díky tomu, že celá oblast patří indiánskému kmeni Navaho. Švagr mi před cestou říkal, abych se nebál zaplatit vstupné, na různé památky a atrakce, i když bude dražší, protože v USA cena je přímo úměrná zážitku. Vzhledem k tomu co jsme dostali za $20 v Monument Valley si neumím představit co bychom zažili v Antelope Canyon za $70. Moc se mi tomu švagrovu pravidlu nechce v tomto konkrétním případě věřit. Absolutní špičkou byla projížďka vlastním automobilem po zdejším trail mezi svědeckými a stolovými horami. Sestra mi říkala, ať si půjčíme SUV, že budou trails, kde jej využijeme a nebudeme potřebovat další půjčení speciálního Jeepu na místě atrakce. To nebyl ještě ale případ Monument Valley, tam se dalo jet po písčité červené prašné cestě s trochou běžné opatrnosti a jen se občas vyhnout ostrým kamenům, aby nedošlo k proříznutí pneumatiky. Ty správné trail pro SUV měly přijít teprve v dalších dnech v Utahu. Cestou z Monument Valley jsme se ještě museli zastavit v nedaleké indiánské osadě Goulding u pumpy, abychom z auta wapkou opláchli pořádnou vrstvu červeného prachu z projížďky. Tak jako u většiny dalších automatů, je dobré sebou mít pořádnou zásobu čtvrťáků (¢25). Obsluha pumpy byla ale připravená a bez problémů s rozměněním na čtvrťáky pomohla.

Pokračovali jsme v přejezdu teritoriem kmene Navaho na sever po silnici US-163. Území s názvem Navajo Nation na nás zanechalo stísněný pocit. Mají sice často krásná auta na pozemku, bez těch by to v tamnějším „zapadákově“ moc asi nešlo, ale jinak žijí v bungalovech, které vypadají hůř než jiná v sousedství, opravdu neutěšeně. Častým a typickým jevem jsou pneumatiky na střechách a reklamy na prodej tradičních indiánských stříbrných šperků a keramiky. Místa prodeje ale moc nelákaly k zastavení a vypadaly neupravovaně a opuštěně. Na fotografiích k tomuto dni uvádím grafiku se statistikami o kmeni Navaho a jeho území.

Protože od pozdní snídaně v Taco Bell uplynulo už dost času a na cestě se nám líbila restaurace Homestead Steak House v městě Blanding, dal jsem si tam pravý americký rib eye steak 16 oz (450 g) a menu pro dva vyšlo na $51,18. Pamatuji se, že během projíždění tímto maličkým městem jsme viděli dobíjecí stanici s řadou stojanů Tesla. Tyto elektromobily není problém na Jihozápadě potkat, většinou ale v Kalifornii, ale tady jsme byli v poloprázdném Utahu, skoro na konci světa. Večer jsme včas a v pohodě dorazili do města Moab na východě Utahu, kde jsme netradičně podle itineráře zůstali na dvě noci, protože v okolí je hned více zajímavých národních parků. Asi 40 km před Moabem na silnici US-191, jsme zastavili u Wilson Arch, skalního oblouku (natural arch), který byl ochutnávkou na to, co mělo přijít následující den.

Po ubytování v motelu Super 8 (dvě noci s kontinentální snídaní za $201,85) jsme dojeli zpátky do centra města do laudromatu, kterých je i v menších městech k dispozici rovnou několik a vyprali oblečení na další týden. Platili jsme zase čtvrťáky ¢25, celkem asi $2 za pračku a $1,50 za sušičku. Čekání jsme strávili na místní Free Wi-Fi a také jsme zavolali přes Skype blízkým domů, kde bylo už hodně brzo ráno. Po prádelně jsme dostali chuť ještě na pivo v místním baru, ale to nebyl nejlepší nápad, protože došlo k jedné z velmi mála mrzutostí, které nás v Americe potkali. Lukáš si nechal pas na motelu a i když mu bylo 21 let už dávno, odmítla mu barmanka nalít i s omluvou, že českému řidičáku nevěří, že potřebuje americký. Ani tentokrát se nedá přes jednání této paní žehrat na místní, protože se nás hned zastal pán co seděl u stejného baru. Ani on ale nerudnou barmanku neobměkčil. Noste pas všude sebou, i když jdete přes ulici ven z auta nebo motelu.

Den 5. Arches National Park a Canyonlands National Park

Ráno jsme opět vstávali brzo, jednat díky časovému posunu, ale také proto, že tento den byly v plánu hned dva parky v okolí města Moab. Snědli jsme v kontinentální snídaní s ovocem motelu, natankovali u Chevronu za $31,52 a jeli do Národního parku Arches o kterém jsem si myslel, že bude zlatým hřebem dne. Ten měl přijít až později. Park je blízko Moabu a návštěvnické centrum je hned u hlavní silnice US 191, ještě v úrovni řeky a města. Byli jsme mimo indiánské teritorium, a tak karta America the Beautiful fungovala a za vstup jsme již nic dalšího neplatili. Do parku samotného jsme museli vystoupat do hor nad řekou. Měli jsme štěstí na setkání se sympatickým rangerem, který právě začal komentovanou prohlídku jedné z nejkrásnějších oblastí, Windows Section. Díky tomu jsme dostali výklad o historii a zajímavostech parku, včetně upozornění jak se chovat a radu na focení živočichů, kdyby nás některý případně kousnul. Udělali jsme si maličký trail okolo uskupení skal s různými „windows“ a pak jsem na zdejším parkovišti pro bratra a švagrovou vyfotil „tři krále, které k nám přivedlo šest hvězd z východu“, kteří jsou v Americe populární. Projeli jsme cesty mezi vyhlídkovými body v parku, ale nezastavili u Devil's Garden a tím jsme přišli o Landscape Arch. Bylo vedro a více nás lákal Delicate Arch, symbol Utahu, který je vyobrazen i na místních registračních značkách aut. Zvolili jsme pohodlnější variantu a vyšli z parkoviště asi jen 500 m do kopce na Viewpoint Upper Delicate Arch. Trail z hlavního parkoviště přímo k oblouku vypadal na více než 3 míle (5 km) a mi nevěděli jsme, jestli to je délka celé stezky včetně cesty zpět nebo jen jeden směr. Protože se blížilo poledne a začínalo být velké vedro, tak jsme se spokojili se snažší variantou. Na fotografii je to znát, fotil jsem na velké přiblížení. Cestou zpátky jsem projeli okolo Wolfe Ranch, což je srub (cabin) prvního osadníka v oblasti. John Wesley Wolfe se zde usadil v roce 1898 se svým nejmladším synem Fredem, kvůli zranění nohy z občanské války, které vyžadovalo přestěhování z Ohia do suššího klimatu. Přes suché a drsné místo pro život, mu ty scenérie, když vyšel ze svého i na tehdejší dobu primitivního obydlí, můžeme ještě dnes závidět.

Potom jsme zamířili dál, necelých 70 km po US-191 a poté po UT-313 do Národního parku Canyonlands. To bylo to místo, kvůli kterému mi sestra řekla ať si půjčíme SUV, že ušetříme za další půjčení Jeepu a o kterém mi švagr řekl, že se máme z návštěvnického centra Island in the Sky Visitor Center vrátit zpátky po příjezdové cestě asi 1 míli na Shafer Trail. Ještě doma jsem se podíval na YouTube videa, co nás čeká za cestu. Na videu vypadá tak poeticky a nevinně. Také ranger v návštěvnickém centru říkal, že není až tak těžká, že tam můžeme se svým autem jet a že se nám bude líbit. Díky tomu jsme vlastně z celého Canyonlands strávili čas na Shafer Trail. Nikdo, včetně mne, vám nemůže dobře popsat pocit, když křehkým autem sjíždíte serpentiny (switchbacks) ve svazích kaňonu z hor dolů až k řece Colorado. Je to nutné zažít a pro slabší povahy doporučuji snad i náhradní spodní prádlo a hlavně moc nekoukat ven z auta. Byl jsem rád, že řídím a tak jsem se musel především soustředit co přesně je na pár dalších metrech cesty před autem a neměl jsem už dost času vnímat hloubku a prázdnotu propasti všude okolo nás. Obdivoval jsem důvěru Lukáše v moje řidičské umění. On se pouze bavil a staral se o natáčení na GoPro. Nevím, jak to mohl sjet švagr ve svém RAM 2500 a ještě k tomu s camperem na korbě. Prý musel v některých ostrých serpentinách couvat a najíždět na třikrát. Aby ne, když stezku postavil John Sog Shafer v roce 1917 původně pro převádění dobytka mezi letními a zimními pastvami. Na některých částech cesty bylo i pár dopravních kuželů, které označovaly okraj, co se už utrhl. Doufám, že se tam nikomu nic zlého nestalo. Adrenalin přišel i v některých úsecích, kde bylo místo pouze na šířku jednoho automobilu. Měli jsme štěstí, že v nejkritičtější části cesty dolů kaňonem jsme potkali pouze jeden Jeep v protisměru. Byl vidět z dálky, tak jsme na vyhnutí počkali na klidnějším a širším úseku.

Po sjetí dolů jsem si vyfotil štítek auta s VIN kódem a večer na Internetu jsme zjistili, že řídíme pouhou předokolku. Říkal jsem si, že je dobře, že trail jedeme právě směrem dolů. Nevím co bychom mohli dělat, kdyby při cestě nahoru začal přední náhod hrabat a auto ujíždět do strany směrem ze srázu. Escape měl americky neskromný motor, sice jen čtyřválec EcoBoost s objemem 2.0L, ale pořádně foukaný na 240 koní, jako kdejaké GTI nebo RS v Evropě. Z těch koní jsme ale moc neměli, protože jsme neznali trik, že v základním nastavení převodovky D je auto ekologicky udušené a pro správné a ostřejší reakce plynu a vyšší otáčky je lepší používat volbu S. Přes větší objem motoru, dva cestující a převodovku s hydrodynamickým měničem, jsme po dobu road tripu udrželi průměrnou spotřebu 8,6 litrů na 100 km, včetně popojíždění ve velkých městech. Ani bych se nedivil, kdyby se v USA prodával ještě i šestiválec. Jednalo se jen o druhou nejnižší výbavu SE a přitom v ní nechyběly elektricky ovládané sedačky a couvací kamera. Navigace a mobilní hotspot jsou nabízeny půjčovnou pouze za nemalé příplatky $20 a $10 za den, tak jsme je neměli k dispozici a k tomuto využívali záložní mobil. Pro zájemce s větším rozpočtem doporučuji ještě zvážit zapůjčení o půl třídy většího modelu Edge a raději čtyřkolku. Větší modely mohou být na Shafer Trail spíš o nervy. To spíš jet trail raději s menšími Kia Soul nebo Fiat 500, což jsou v USA docela oblíbená auta a jsou často vidět. Musím přiznat, že tou dobou nám byl Escape neznámý a ani během půjčování jsme výbavě nevěnovali pozornost. Prostě jsme si chtěli půjčit něco levnějšího, trochu amerického a nejlépe SUV (v tomto případě lépe řečeno crossover). Krátce jsem i uvažoval o nějakém muscle nebo ponny car a také o trucku. Truck jsem ale brzo zavrhl kvůli ceně a protože jsem nechtěl po metropolích jako Las Vegas jezdit ve farmářském autě a hledat pro něj parkování ve městech jako Las Vegas. Realita je ale docela jiná a na Jihozápadě je místa na parkování pořád ještě dost. Náš Escape se vešel i na místa s nápisem Compact, vyhrazená pro „malá“ auta. Muscle nebo ponny car jsem zavrhl na radu sestry ohledně Shafer Trail a dobře jsem udělal. I když takový road trip po Route 66 v Mustangu mne také láká.

Na konci Shafer Trail jsme projížděli okolo jezer Potash Ponds, kde se vysouší voda z řeky Colorado, kterou se vymývají přilehlé jeskyně a tím se získává draselná sůl. Propojení národního parku s přírodními památkami a současného a fungujícího průmyslu není u nás až tak běžné a je dobré vidět, že to může fungovat. Nebylo to první ani poslední místo, které nás tím překvapilo. Zbytek cesty po UT-279 podél řeky Colorado do Moabu byla vysloveně odpočinková pohoda. Od dna kaňonu řídil už Lukáš, tak jsem sledoval život a přírodu okolo řeky. Večer jsme zašli na večeři do kamarády doporučované a v Americe oblíbené restaurace Denny's, kde jsem platil $29,10. Dali jsme si něco pořádně americky velkého, smaženého a tučného. Časté opakování tohoto amerického zlozvyku se mi za několik dní vymstilo, tak doporučuji porcemi a frekvencí návštěv, v tomto typu restaurací, raději šetřit. Před usnutím jsem s plným žaludkem nahrál na FB obvyklou denní porci fotografií a celé kolekci dal zasloužený nadpis „Day of Shafer Trail“.

Den 6. Capitol Reef National Park

Ráno jsme vstali už trochu později, protože jsme se začali přizpůsobovat časovému posunu, posnídali kontinentální snídani, odhlásili z motelu a vyrazili na 144 mil (232 km) dlouhou cestu po US-191, I-70 a UT-24 směrem do Národního parku Capitol Reef. Moc jsme toho o parku nevěděli. Je dobré toho na Internetu přečíst co nejvíce, aby mohl člověk vědět na co mám být připraven. Tento den jsme se dopustili logistické chyby a nenakoupili do auta zásoby jídla. Nevěděli jsme, že nás až teprve v parku čeká přibližně 100 km dlouhý okruh, z velké části po prašných cestách a s nádhernými výhledy v výšky na krajinu. Opět další ochotný a sympatický ranger v návštěvnickém centru nám do mapy parku nakreslil velký okruh po jeho obvodu a tím vytyčil náš plán a ještě nás upozornil nás na Burr Trail. Když jsem mu řekl, že jsme právě absolvovali Shafer Trail, tak říkal, že to se čtyřkolkou zvládneme. Nesvěřil jsem se mu, že máme sice SUV, ale pouze předokolku. Později jsme zjistili, že Burr Trail pojedeme opačným směrem tedy do kopce. Cesta to byla úžasná, možná i proto, že byla o třídu snažší než Shafer Trail a tak i když bylo adrenalinu také dost, dalo se to nejen přežít ale i pořádně vychutnat. Burr Trail vybudoval John Atlantic Burr na konci 19. století jako stezku pro přesun dobytka z oblasti okolo Boulder v Utahu k brodu přes řeku Colorado v Hall’s Crossing.

Přestože Burr Trail byl moc zajímavý, tak novinkou v tomto národním parku byla jednak dlouhá prašná cesta, která byla v letním suchu ve stavu lepší české asfaltky. Nevím přesně jak to dělají, ale vypadlo to jako buldozerem nebo spíš smykem srovnané vlhké bahno, které po vyschnutí ztvrdlo v poměrně rovnou a bezpečnou prašnou cestu. Na dlouhém okruhu nás čekalo několik zastávek s informačními tabulemi a výhledy na skalní útesy (reefs) v zase trochu jiných odstínech červené, hnědé a žluté barvy. Zpátky na silnici UT-12, u městečka Boulder, jsme uviděli stánek ze starého autobusu na zahradě Anasazi State Park Museum. Dal jsem si hranolky a Lukáš odvážně zkusil ostřejší burrito a docela se při tom zadýchal. Silnice pokračovala po svahu hory Boulder (3 449 m) k další události dne, kdy jsme na křižovatce UT-12 a Indian Bench OHV Trail 35126 viděli značku Summit 9 600 ft, tedy 2 926 metrů nad hladinou moře! Tou dobou jsme už sledovali také jinou hladinou, a sice benzínu v nádrži, ale protože svah hory nabízel celou řadu zastávek s výhledy na pláně Utahu, tak jsme museli zastavit. Až v této nadmořské výšce šlo v létě přes den v Utahu relaxovat a taky už víme, proč vedle Delicate Arch je na registračních značkách Utahu motto „Life Elevated“. Myslím, že venkovní teplota byla okolo 21 nebo 22 °C. To bylo, po několika dnech přežívání v teplotách běžně vysoko nad 30 °C, osvěžující.

Poté jsme, při sjíždění do nížiny, konečně dotankovali plnou. Pokračovali jsme zeleným údolím. Okolo cesty probíhalo intenzivní zemědělství se zavlažováním vodou z řeky Fremont River, která pramení ve svazích hory Boulder. Na všudypřítomných pastvinách se pase hovězí dobytek, zdroj místních steaků. Pokračovali jsme po UT-24 a našli u silnice bistro ve stylu 50's, s dobovým jokeboxem, hudbou, červenými lavicemi, velkými okny do hlavní silnice a s podepsanými fotografiemi hvězd stříbrného plátna a hudby na stěnách. Snad už jen chybělo, aby seděl Elvis nebo Veronica Lake u některého ze stolů. Pan vrchní byl starší, velmi rozšafný a vtipkoval snad s každým hostem, včetně nás. Když jsem se ho zeptal, jestli ty podpisy jsou skutečné, tak přitakal a říkal něco o tom, že některé hvězdy znal, protože měl s podobnými suvenýry obchod. V městě Richfield jsme zastavili u McDonald's, dali si kafe a přes Booking.com zarezervovali pokoj v Country Inn v městě Beaver, bez snídaně za $55,77. Nahlédli jsme i na možností ubytování další dny v Las Vegas, ale ceny se nám zdály strašidelné, tak jsme závaznou objednávku nechali na večer. Myslím, že ve zdejším McDonald's jsem také viděl plakát s pracovní nabídkou, kde bylo uvedeno $1 600 za měsíc. Během kávy a hledání ubytování se spustil prakticky jediný déšť za celý náš pobyt v Americe. Byl prudký ale krátký a tak při pokračování v cestě po I-70 a I-15 jsme jeli už jenom po osychající dálnici.

Den 7. Bryce Canyon National Park a Zion National Park

Další den byl jeden z mála, kdy jsme se rozhodli odklonit od itineráře, a protože i švagr říkal, že Národní park Zion je sice moc hezký ale také malý, přidali jsme do programu jako dopolední bod Národní park Bryce Canyon a udělali jsme moc dobře. Sice jsem už uvažoval, že těch různě červených pískovců bylo už dost, ale věděl jsem, že mají už brzo skončit a takovou červenou jako v Bryce Canyon jsme opravdu ještě neviděli. Snídani jsme vyřešili ještě v městě Beaver u místního fastfoodu a při tom využili místní Free Wi-Fi a zavolali přes Skype domů, kde byl ještě večer. Potom jsme pokračovali 70 mil (113 km) postupně přes I-15, UT-20, US-89, UT-12 a UT-63. Téměř jsem tak opsali malý okruh že včerejška, jak jsem se přiblížili opět městečku Boulder a také velký okruh Utahem, jak jsme se přiblížili i městu Kanab ze třetího dne. Cestou jsme ještě projeli přes Red Canyon. Podjeli jsme přímo pod Red Canyon Arch. Jasně oranžové skály tvořily kontrast s nově položeným asfaltovým kobercem. Bryce Canyon je malý, ale plný turistů a jsou pro něj charakteristické tenké a vysoké pískovcové věže a věžičky. Rozlohou je to takový kapesní Grand Canyon s cestami po okraji na kterých je spousta parkovišť u vyhlídek, které lákají k zastavení. Udělal jsem spoustu fotografií, protože po pořízení jedné jsem se znova podíval na scenérii a viděl něco ještě lepšího než před okamžikem v objektivu fotoaparátu. Snad vás to množství fotografií nebude nudit.

Po poledni jsme dotankovali u pumpy Sinclair ($27,16 ), vrátili se na UT-89 pokračovali na jih a poté po UT-9 na západ do Národního parku Zion. Celkem to bylo 85 mil (132 km) a cesta nám trvala skoro dvě hodiny. Zion je tak malý, že je zde zakázáno cestování vlastními automobily. Tak jsme zaparkovali u návštěvnického centra a využili místní shuttle poháněný plynem, který byl jako obvykle zdarma. Nejdříve jsme projeli kaňonem až na konečnou Temple of Sinawava. Na zpáteční cestě jsme vystoupili na zastávce Zion Lodge, kterou nám doporučil ranger v návštěvnickém centru a vydali se k nedalekým vodopádům Emerald Pools. Původním plánem podle mapy bylo projít celý okruh s více vodopády, ale ranger nám říkal, že to nepůjde a že uvidíme proč až přijdeme se spodnímu vodopádu. Důvod byl pak jasný, další cesta byla zatarasena mohutným závalem. Zion kaňon je nádherné zelené údolí, kterým protéká řeka Virgin a ve stínu okolních skal, které stále pracují a přetváří krajinu. Asi nejzajímavější je ostrá majestátní skála Angels Landing, na kterou bychom se asi vydali, kdyby byl Zion jediným bodem denního programu.

Podle itineráře bylo naším dalším cílem pro přenocování město St. George, vzdálené jen 42 mil (68 km). Blížil se večer a my docela zariskovali a až před 17:00 jsem přes Booking.com, zarezervoval pokoj v motelu Claridge Inn za $54,47. Venkovní teplota byla tradičně náročná i v noci. Abychom mohli vůbec spát, řešili jsme to klimatizací, která patří k standardní výbavě pokojů na všech hotelech i motelech. Pouze je třeba mít tvrdé spaní, protože motelové klimatizace jsou levnější a často i postarší modely, které dost hlučí a někdy mají i poničené ovládání. Jak v autě tak i na pokojích jsme se snažili nepřehánět úroveň chlazení, ale když je venkovní teplota vysoko nad 30 °C, tak jsme nastavovali regulaci klimatizací až k 60 °F. Také tento motel měl k dispozici vyhřívaný venkovní bazén (a kontinentální snídani), tak jsem zašel za soumraku se trochu ochladit do čisté vody, kde jsem byl sám.

Den 8. Hoover Dam a Las Vegas

Předchozí den jsme skočili s parky v Utahu s červenými pískovci a přišel čas na velkou změnu, návštěvu prvního velkoměsta. Po snídani jsme vyrazili po I-15 na běžných ranních 120 mil (190 km) do Las Vegas. Protože jsme byli ranní ptáčata a snažili se využít dne naplno, přijeli jsme do Vegas brzy dopoledne a tak jsme opět improvizovali v rámci daného itineráře a po první projížďce městem po Stripu, který je zážitkem sám o sobě, jsme pokračovali na jih k přehradě Hoover Dam, která byla v původním plánu až na druhý den ve Vegas. Díky radám v itineráři i od přátel sledujících náš road trip na FB, jsem věděli, že chceme bydlet v hotelu přímo na Stripu. Protože byla sezóna a my objednávali hotel jen jeden den v předstihu a přijeli do Vegas na víkend, vybrali jsme hotel v Hooters Casino, vedle hotelů MGM Grand a Tropicana Casino, které jsou teprve přímo na Stripu. I tak se cena pokoje se dvěma queen size postelemi na dvě noci vyšplhala na $374,72 včetně $74 za resortní poplatek, který byl nás byla na road tripu novinkou. Bylo to naše absolutně nejdražší ubytování, ale když se říká „What Happens in Vegas, Stays in Vegas“, tak po kratším váhání a hledání na Booking.com jsme rezervaci potvrdili. V nabídce byla ještě celá řada dalších hotelů na Stripu. Cenově asi nejblíže Excalibur a Luxor, ale i dalších $50 nebo $100 nám už přišlo škoda peněz. Byli jsme pouze na road tripu. Kdybych jel do Vegas na týden, tak bych volil buď luxus hotelu Bellagio, nebo sousední Caesars Palace, a pak dál po Stripu ny jih buď Excalibur, New York nebo Luxor. Hotely Mandalay Bay a Trump International sice září zlatem a jsou ozdobou tohoto města hříchu, ale oba jsou spíš už na koncích toho hlavního co se na Stripu odehrává.

Velké peníze za Hooters hotel jsme už dávno oplakali a vyrazili 35 mil (56 km) na východ, zpátky k řece Colorado na její slavnou přehradu. Nejdříve jsme zastavili u nového mostu Mike O'Callaghan–Pat Tillman Memorial Bridge, po kterém procházejí silnice I-11 a US-93, spojnice mezi Nevadou a Arizonou a který udělal ze silnice NV-172 vedoucí po hrázi už jen turistickou atrakci. Výška nového dálničního mostu je 270 m a je to cítit. Na jedné straně, za betonovými svodidly, jezdí dálniční rychlostí hodně aut a na druhé straně je sice masivní, ale pořád jen zábradlí, za kterým je pak už jen dlouho nic. Fotografie přehradní hráze za tu vycházku do poloviny nového mostu stála. Poté jsme sjeli do údolí a po hrázi přejeli z Nevady do Arizony, kde jsme našli jedno z mála volných parkovacích míst zdarma. Vrátili jsme se na hráz, přečetli informační tabule a fotili přehradní nádrž Lake Mead na jedné a nový dálniční most na druhé straně. Prošli jsme okolo vlasteneckého památníku do návštěvnického centra uvnitř hráze. Tam byl příjemný chlad od okolní masy vody, ale také přísná bezpečnostní opatření s branami detektoru kovů a spousty návštěvníků, kteří čekali na prohlídku. Nechtěli jsme čekat a ještě za to platit vstupné, tak jsme prohlídku vnitřku přehradní hráze vzdali a vyšli zpět do horkého počasí. Po stejné cestě jsme se vrátili do Vegas. Cestou jsme se stavili na oběd v Capriotti's Sandwich Shop v Hendersonu na jižní předměstí Las Vegas za $8,87.

Bylo stále dost času do 15:00 hodin, kdy začínal check-in v hotelu, tak jsme pokračovali po Stripu na sever k zastavárně Gold & Silver Pawn Shop, odkud se pořad Mistři zastavárny. Koupil jsem si tam předražený nový stříbrný dolar včetně autentického balení s deklarací původu ($41,14) a prošel okolo spousty dalších cetek, které mi nic neříkají a jejichž cenu vůbec neumím posoudit.

Další zastávkou byla nedaleká věž Stratosphere. Vstupné bylo $29 za osobu, ale výhled z věže je parádní zážitek, který jsem streamoval na FB a také odtamtud zavolal bratrovi a vysílal mu video s výhledem na Vegas a na bungee jumpery, kteří měli dost odvahy skočit s lanem z věže dolů. No, jeden mladík vlastně neměl. Když už jej asistentky oblékly do kombinézy s helmou a opásaly, tak pouze vyhlédl přes okraj do hloubky 261 m, ukročil zpátky, podíval se na asistentky a zakroutil hlavou. Ty jej ani slovem nepřemlouvaly a začaly jej odstrojovat. Vyšli jsme ještě na venkovní terasu s vyhlídkou ve výšce 266 m, kde se právě další odvážlivci bavili na atrakci X-Scream v podobě malé horské dráhy a další turisté se nad námi ve výšce 329 m oddávali zážitku z atrakce Big Shot. Nikam jsme nespěchali a poseděli u poháru se zmrzlinou a prohlédli jsme si z klidu klimatizované věže Strip s hotely a zbytek Las Vegas a jeho okolí.

Už bylo po 16. hodině, tak jsem jeli na check-in a cestou na jih po Stripu s vysíláním videa během jízdy mým rodičům, tentokrát přes Skype. Byli jsme ve velkém městě tak data na SIM od AT&T konečně pořádně fungovala. Na Stripu je to taková hodně velká a barevná celoroční Matějská pouť. Nemohli jsme najít parkoviště u hotelu, které mělo být v ceně ubytování, tak jsme vjeli před vchod do pruhu označeného „Valet“, kde mi tamnější obsluha velmi slušně vysvětlila, že valet v Americe znamená obsluhu parkování aut a pomohl nás navést ke vjezdu do parkoviště.

Na hotelu jsme vybalili věci, Lukáš si zašel zaplavat do bazénu, který byl i přes cenu hotelu na rozdíl těch v motelech úplně studený a se setměním jsme po odpočinku vyšli do města, které snad nikdy nespí. Procházely jsme kasiny v přízemí hotelů a vybírali, ve kterém jednorukém banditovi necháme své peníze. V kasinu New York jsme si dali konečně i americký hot dog. Mezi kasiny se nechodí přes ulice, ale po eskalátorech a lávkách nad úrovní silnice, takže není třeba čekat na semafory.

V kasinu Excalibur jsem objevil skromnou poker room, kde právě začínal malý turbo turnaj s buy-in pouhých $45. Omluvil jsem se Lukášovi, ten s klidem pochopil a šel na zbytek procházky už sám. U stolu byla pohodová společnost, floorman i dealeři rozuměli mé angličtině a i se spoluhráči šlo prohodit pár slov. Docela se mi dařilo, dostal jsem se na final table, chvíli byl i chipleader a nakonec jsem v nadšení udělal zbytečný call na all-in, kterým jsem nafouknul budoucího vítěze. Nakonec jsme udělali druhý se třetím deal a odešel jsem s pěknými $200, tedy $155 čistá výhra, která mi zaplatila ubytování ve Vegas.

Nadšený z výhry jsem se vrátil na pokoj, kde Lukáš už odpočíval, tak jsem kolem půlnoci ještě jednou prošel osvětlená kasina v jižní části Stripu a z vnitřku Luxoru udělal další Skype video show otci domů, kde bylo už 9 hodin ráno. Pak jsem usnul a netušil co mne čeká příští den.

Den 9. Las Vegas

Druhý den v Las Vegas jsme prošli kasina po Stripu směrem na sever. Na takovou cestu je potřeba se pořádně posílit, že? Proto jsem si v hotelové restauraci objednal pořádný brunch ve stylu Denny's, tedy plno tučných a smažených ingrediencí. Následná cesta po Stripu pak byla stále skvělý zážitek a je to poznat z fotografií. Vychutnal jsem si pamětihodnosti Paříže v pouštním městě západní polokoule, luxus starověkého Říma a nebo středověké Itálie. Cestou zpět jsem ale už cítil, že to není úplně ono a že mne nezmáhá jen samotné horko, které je v oblasti a v tuto roční dobu běžné. Zbytek dne a noc jsem proležel na pokoji, doufajíce, že druhý den budu fit alespoň jako spolujezdec, protože nás mělo čekat Údolí smrti. Přišel jsem tak o jeden večer a fontánu u hotelu Bellagio. Na druhou stranu jsem neměl příležitost prohrát peníze z předchozího večera, což se také počítá.

Den 10. Death Valley National Park

Ráno jsem neměl na snídani nějak chuť. Naposledy jsme se cestou z hotelu projeli po Stripu a pokračovali na severozápad do 146 mil (236 km) vzdáleného Údolí smrti. Celý den řídil Lukáš a já mu za to byl vděčný, protože jsem se potřeboval dostat zpátky do formy. První zastávkou u křižovatky silnic US-95 a NV-373 bylo Area 51 Alien Center. Nachází se u Oblasti 51, přísně střežené základny Amerických vzdušných sil, která byla založena v roce 1957 jako výzkumné armádní středisko, s asi 7 kilometrů dlouhou letištní dráhou používanou pravděpodobně k testování armádních vysokorychlostních letadel. Okolní hory znemožňují radarové sledování oblasti. Americké letecké síly potvrdily existenci základny až v roce 1994. Kvůli své tajnůstkářské povaze, nepochybné spojitosti s tajným leteckým výzkumem a sérii neobvyklých úkazů se Oblast 51 stala centrem dohadů o UFO a různých konspiračních teorií.

Další zastávkou na cestě dolů do údolí, byla vyhlídka Zabriskie Point, kde se těžil borax, používaný ve sklářském průmyslu, metalurgii a fotografickém průmyslu. Místo vzniklo erozí půdy přibližně v místě jezera Furnace Creek, které zaniklo už před 5 miliony let, dlouho před tím, než vzniklo samotné Údolí smrti. Zdejší scenérie má svoji typickou žlutou barvu.

Cestou k Zabriskie Point jsme nevědomky minuli odbočku vlevo do kopců k Dante's View. Místo toho jsme pokračovali stále dolů do údolí do městečka Furnace Creek, kde je návštěvnické centrum Národního parku. Ochotná a krásná rangerka nám poradila kde v městě nakoupíme ovoce, které jsem považoval za jedinou možnou léčbu trávení, podrážděného tučnými a smaženými jídly z posledních dnů a také nám na mapě parku ukázala a vyznačila, kudy máme jet do druhého nejníže položeného místa na západní hemisféře (nadmořská výška −86 m), a kudy na vyhlídku Dante's View. Cesty na obě místa znamenaly následný návrat na křižovatku u Furnace Creek.

Nejdříve jsme se zastavili v místním obchodě The Oasis at Death Valley Ranch pro ovoce $18,56 jako moje jediné jídlo na den a lék na podrážděný žaludek a pak už jsme pokračovali na jih a stále dolů k Badwater Basin. Chtěli jsme si místo projít, ale počasí se opravdu povedlo. Nelelkovali jsme tedy venku dlouho a jeli jsme zpět k Furnace Creek a pak nahoru do kopců nad Zabriskie Point, kde se nachází vyhlídka Dante's View. Místo nabízí natolik úžasný výhled na větší část údolí, že se z něj ve filmu Star Wars: Epizoda IV – Nová naděje, dívají Luke Skywalker a Obi-Wan Kenobi na fiktivní planetě Tatooine na vesmírný přístav Mos Eisley. Vyhlídka se nachází v nadmořské výšce 1 669 metrů, tedy výše než Sněžka, a přitom je pouhých 5 km vzdušnou čarou od Badwater Basin. Cesta po silnici je ale dlouhá 60 km a překonáte 1 755 výškových metrů. Díky nadmořské výšce bylo na Dante's View o více než 10 °C chladnější počasí a my se mohli zdržet déle. Přesto byla teplota pořád na hodnotách nad 30 °C.

Po této vyhlídce jsme pokračovali už naposledy přes Furnace Creek směrem na sever po CA-190 přes Údolí smrti. Cestou údolím jsme překonali rekord z jižní části stejné pouště Mohave a načapali teploměr jak ukazuje 47 °C. Viděli jsme vojenskou stíhačku, která se plavně snesla nízko k zemi a pravděpodobně cvičným letem prosvištěla údolím. V severní části, blízko našeho teplotního rekordu se vyskytují písečné duny, kde jsme museli zastavit pro fotky. Cítil jsem suché vedro pouště, jak mi proniká až do morku kostí. Viděli jsme, že mám nebezpečně ubývá benzín a potřebujeme raději hned u první pumpy natankovat, protože nevíme, kdy v této pustině bude další příležitost. Proto jsme vzali zavděk hned první pumpou na cestě v městečku Stovepipe Wells, kde byl benzín za nehorázných více než $5 za galon. Natankovali jsme asi jen za $20, prohlédli suvenýry ve zdejším General Store a pokračovali nahoru pryč z údolí a směrem na západ k městu Bakersfield v Kalifornii, plánovaného místa dalšího noclehu.

Čekalo nás ještě 330 km a cesta se zdála nekonečná i proto, že po vystoupání do průsmyku v jižní části pohoří Sierra Nevada, jsme sjížděli do zeleného Central Valley v Kalifornii krásným, ale časové náročnějším a klikatějším údolím řeky Kern po cestě CA-178, místo přímějších silnic CA-14 a CA-58, které pohoří objíždějí z jihu. Na cestě jsem měl spoustu času najít a objednat přes Booking.com motel Econo Lodge za $52,83. Lukáš si pořádně zašoféroval a po více než 450 mílích (723) km jsme brzy po příjezdu do motelu usnuli.

Den 11. Sequoia National Park

Následující den už jsem se cítil dostatečně fit na řízení a tradičně jako první usedl za volant na dopoledne. Projížděli jsme zeleným Central Valley, kde místní pěstují v rozlehlých zavlažovaných sadech pomeranče a další ovoce. Tam kde nezavlažují je pouze suchá žlutá tráva. Ať už jsou pozemky suché nebo i mezi stromy těch zavlažovaných, tak je všude množství pump na ropu. Objev ropy v okolí Bakersfield udělal z tohoto města nejrychleji rostoucí oblast v Kalifornii. Takto napsané to vypadá jako ekologická katastrofa, ale ono to docela dobře funguje. Teplé podnebí, intenzivní zemědělství i průmysl a high-tech je kombinace, která z Kalifornie dělá bohatý ráj na zemi. Místní nám řekli, že sezóna sklizně pomerančů je v listopadu, ale i tak jsme viděli v některých sadech stromy obalené ovocem. Na dalších pozemcích pěstovali jahody nebo jiné ovoce na nízkých keřících. Jsou poznat také nově založené sady, kde jsou podél čerstvě zasazených stromů i z auta patrné zavlažovací hadice a na dalších vyschlých pozemcích je proces teraformace teprve na samém začátku. Trochu to připomíná údolí Jordánu, kde uprostřed pustiny najednou vyrůstají geometricky uspořádané a zavlažované pole nebo sady s palmami. Trochu mne mrzí, že jsme si nedali práci najít nějaké vyvýšené místo a vyfotit nížinu s rozsáhlými zelenými sady Centrálního údolí. Ještě před vystoupáním z údolí do parku, jsme nakoupili v Prince Mart v Lemon Cove ovoce na další odlehčení žaludku za $26,64. Řekli jsme si, že příště musíme vyzkoušet i nákup ovoce přímo ze sadu ve stáncích přímo u silnice. V tomto ohledu to funguje stejně jako u nás a navíc je podél silnice spousta místa, kde zaparkovat.

V Národním parku jsme nejdříve, podle zvyku, zamířili do návštěvnického centra. Tam jsme si prohlédli suvenýry a poradili se s rangerem, která místa bychom neměli minout. Přímo před budovou centra roste strom Sentinel, který je „pouze průměrným“ zástupcem druhu Sekvojovec obrovský. Potom jsme pokračovali cestou parkem ke skále Moro Rock, na kterou jsme vystoupali krátkou, ale strmou stezkou a chodníky se schody. Odměnou, za trošku namáhavý výstup, nám byl panoramatický 360° široký výhled na údolí parku, kterým protéká řeka Kaweah River a na vrcholky pohoří Sierra Nevada s nejvyšší horou Mount Whitney (4 421 m), která je bez započtení Aljašky, také nejvyšší horou Spojeních států. Ještě ve výšce 2 050 m bylo stále pořádné teplo, tak jsme s chutí pozorovali ledovce a sníh v úbočích pod nejvyššími vrcholy. Na to, že pohoří dali Španělé jméno Sněžné Hory, tam bylo ale sněhu v srpnu hodně málo.

Další cesta nás přivedla k Tunnel Log, padlému stromu s vyříznutým otvorem, skrz který vede silnice. Strom spadl v roce 1937 a dřevorubci se jej rozhodli využít jako parkovou atrakci. Projeli jsme cestu pod stromem a pokračovali dále po parku a jeho vyhlídkových bodech.

Den se přehoupl do druhé půlky a tak jsem předal řízení Lukášovi, který pokračoval k parkovišti u trailu k nejmohutnějšímu stromu na světě. General Sherman není s výškou 83,8 m nejvyšší, ale u země má průměr 11,1 m a jeho největší větev má průměr 2,1 m. Hmotnost se odhaduje na 1 910 tun a objem stromu na 1 487 m³. U stromu jsme potkali mladou rangerku, studentku biologie na univerzitě, která si v parku o prázdninách přivydělávala jako průvodkyně. Vykládala kolemjdoucím zájemcům o některých zajímavostech stromu i druhu Giant Sequoia. Když jsem se zeptal, jestli je možné získat semínka sekvojovce, tak kupodivu řekla, že by se to sice nemělo, ale mohu je všude kolem najít a sebrat. K tomu mi ještě ukázala jak vypadá cone (šiška), kterou cestou ke stromu našla a sebrala.

Dál jsme pokračovali pomalou vyhlídkovou rychlostí po cestě směrem ke druhému konci parku a na cestu do 150 km vzdáleného města Fresno v Central Valley, ve kterém jsem přes Booking.com cestou objednal nocleh v motelu Travel Inn and Suites za $52,83. Po příjezdu do Fresna jsme po ubytování ještě zajeli do laudromatu, znovu vyprat oblečení s tím, že už by mohlo vydržet do konce cesty. Nové oblečení se v létě dá docela levně vyřešit i na cestě, protože trička v prodejnách suvenýrů začínají už od $4.

Den 12. Yosemite National Park

Ráno jsme se nejdříve zastavili v místním Walmartu pro jídlo ve formě ovoce ($28,24) a pak už vyrazili na „Karlův most“ Spojených států, do Národního parku Yosemite. Můj známý, rodilý Američan ze Severozápadu, který už mnoho let žije v Praze jako expat, měl s tímto hodnocením pochopitelně pravdu. Je to krásné místo, které je ale přeplněné turisty, díky svému zaslouženému věhlasu a relativní blízkosti San Francisca. Po zastávce v návštěvnickém centru jsme pokračovali na vyhlídku Glacier Point. Tam jsme uspořádali piknik a zredukovali zásoby koupené ve Walmartu předchozího dne. Potom jsme projížděli údolím, zaparkovali auto a pokračovali pěšky k vodopádům po Bridalveil Falls Trailhead. Vodní tříšť pod vodopádem poskytovala přírodní klimatizaci ve vedru povedeného srpnového dne. Během projíždění parkem byl často problém najít volné parkovací místo. Tak jsme pokračovali po všudypřítomných cestách a formou Americké vycházky s krátkými zastaveními si vychutnávali krásy scenérií. Našli jsme i ten správný bod na vyfocení 900 metrů vysoké skalní stěny El Capitan a hledali na ní horolezce. V parku bylo už přelidněno a někde dopravu museli regulovat i brigádníci. Při některých zastávkách jsme prohodili pár slov s ostatními turisty. Potkali jsme i téměř místí z Monterey, kteří když slyšeli, že náš road trip povede i přes jejich město, tak jej vřele doporučovali. Jako i na mnoha místech na naší cestě, tak i tady jsme při zdvořilé konverzaci a dotazu odkud jsme, viděli po naší odpovědi ve tvářích jen prázdné pohledy, které jsme si vykládali tak, že dotazující pátrá v paměti, kde můžou ty Čechy v Evropě být. Snažili jsme se to zachránit pojmy Prague a Pilsen, ale myslím, že to moc nepomáhalo.

Přeplněný park nás až tak moc nebavil a navíc jsme se už těšili na San Francisco s jeho pověstným příjemným chladným přímořským podnebím a tak jsme vyjeli na 160 km dlouhou cestu směrem na Turlock. Byl to další cíl pro nocleh, tak abychom příští ráno neměli do města u Zlaté brány už moc daleko. Na cestě jsem přes Booking.com objednal motel ze sítě Motel 6 za $72,08. Jak se blížila velká města bohatého pacifického pobřeží, tak i ceny za ubytování mírně rostly. Cestou jsme měli příležitost konečně ve Centrálním údolí zastavit na cestě u sadu a koupit čerstvé ovoce z okolních sadů. Mezi různými druhy jsem zkusil jsem i bělomasou odrůdu broskve a byla to moc dobrá volba. Když jsem se nejdříve tvářil nedůvěřivě, že tento druh jako neznám, tak mi prodavačka dala nejdřív i kus ochutnat.

Den 13. Golden Gate Bridge a San Francisco

Ráno jsme vyrazili k Sanfranciskému zálivu. Cesta měřila přes 170 km a její část jsme projížděli opět přes Centrální údolí po silnici US-99. Po tom všem červeném kamení a pouštích Arizony, Utahu a Nevady byla okolní úrodná a zelená Kalifornie, příjemná změna. Cestou jsme se samozřejmě stavili u místních sadařů u silnice pro další ovoce, jahody, maliny atd. Pokračovali jsme po CA-120, I-5, I-205 a I-580 a k zálivu jsme dorazili v Oaklandu. V době ranní špičky jsme stáli frontu o mnoha pruzích na Bay Bridge. Most byl zprovozněn 12. listopadu 1936, šest měsíců před otevřením Golden Gate Bridge a patří mezi mosty s největším rozpětím ve Spojených státech. Po jeho dvou patrech denně projede zhruba 240 000 vozidel. Mýtné v době špičky bylo $7, ale asi minutu před tím, než jsme se dostali k mýtné bráně, začala nová hodina a na světelných tabulích naskočila i nová cena $5. Jeli jsme do centra San Francisca po horním patře.

Projeli jsme centrem města mezi mrakodrapy a pokračovali k mostu Golden Gate Bridge. Věděli jsme, že v tomto velkoměstě bude všechno dražší a bude i problém najít parkování. Nakonec to nebylo tak zlé, není to Praha s jejími modrými zónami, a protože jsme chtěli stejně přijet co nejblíže k mostu, tak jsme zaparkovali zcela zdarma na Marine Drive u pevnosti Fort Point. Pevnost byla postavena dávno před mostem v roce 1853 a dnes ji překlenuje příhradové předpolí mostu, až za kterým následuje slavná část visutého mostu. Měli jsme opravdové štěstí na počasí a tak se nám podařily jedny z nejhezčích fotek. San Francisco je známé vedle studeného letního počasí také svými mlhami. My však první den měli naprosto čisté nebe a až na odjezdu jsem pořídil fotografii v mlžném oparu. Po focení v příjemném chladu pacifického příboje jsme vystoupali přes Battery E Trail k návštěvnickému centru Golden Gate Bridge Welcome Center a po prohlídce suvenýrů a kávě jsme pokračovali dál na most. Po návratu jsme se rozhodli zajet autem přímo do přístavu, co nejblíže ke slavnému molu Pier 39. Ve změti aut a chodců jsme vzdali další hledání a zastavili hned na přilehlém parkovišti za $18. Prošli jsme Pier 39, prohlédli zdejší slavné lachtany, marinu a vyhlídku na ostrov s věznicí Alcatraz. Zdál se tak blízko a přece se asi žádnému chovanci nepodařilo ten kousek ledově chladné vody, se zrádnými proudy, přeplavat.

Potom jsme se rozhodli přejet most na severní stranu a tamnější vyhlídku. Bohužel jedna z cest na druhé straně mostu byla uzavřená a tak jsme vjezd na vyhlídku asi minuli. Tak jsme se vrátili přes most zpátky do města, aniž bychom museli platit mýtné, zastavili jsme se u McDonald's ($11.82). Vybrali jsme další cíl, cestu městem a hlavně projet Lombard Street. Musel jsem jet opravdu pomalu a i tak jsem si hezky zatočil volantem jak na pouťovém autodromu. Pak už jsme jeli hledat adresu ubytování. Itinerář radí hledat v nabídkách společnosti Airbnb, která zrovna také sama sídlí v San Francisco, tak jsem se přes mobil zaregistroval a zarezervoval levný pokoj na předměstí v Daly City na Lisbon Street za $109. Bydleli jsme v přízemí, zařízeném na skromné ubytování s několika pokoji a společnou koupelnou. S paní Jing jsme se osobně nesetkali, pouze nám přes e-mail slíbila, že když odjedeme brzy ráno, můžeme využít i nabídky parkování na driveway jejího domu. Večer jsme zašli na konec ulice a dali si konečně pravé taco od místních Mexičanů v Los Cuates Taqueria. Obrovskou a ostrou porci jsem ani celou nemohl sníst a navíc mi k ní Bud vůbec nechutnal.

Den 14. San Francisco

Druhý den jsme neměli problém vstát brzo ráno. Zaparkovali jsme opět hned u mostu na Marina Drive a od návštěvnického centra jsme se vydali autobusem do přístavu. Nakoupili jsme nějaké jídlo na cestu v obchodu Target ($18,58), opět jsme se prošli přístavem a zašli na molo Pier 39. Snídaně byla ve fastfoodu Jack in the Box ($11,89) a pokračovali na místní atrakci, historickou tramvaj (Cable Car). Nenasedli jsme podle itineráře na křižovatce ulic Hyde Street a Beach Street, ale na nedaleké konečné stanici na Taylor Street na trati Powell & Mason Line. Myslím, že lístek na jednu cestu stál ještě $7.

Cesta nabízela krásné vyhlídky na ulice a zátoku, přístav, Skálu a most Golden Gate Bridge. Vystoupili jsme na konečné stanci v centru na Powell Street a zašli na kávu do McDonald's (dvě za $7,46) a zavolali jsme domů, kde byl tou dobou už večer. Pak jsme na blízkém Union Square prošli tamější luxusní butiky, sedli na lavičku a spravili si jídelníček z předchozích fastfoodů ovocem z Targetu. Nakonec jsme na zdejší zastávce s trochou štěstí a čekání přistoupili do téměř plné tramvaje a sjeli zpátky do přístavu.

Měli jsme dost času, tak jsme opět lelkovali v přístavu, prohlíželi si suvenýry, koupili trička a nakonec jsme nasedli na autobus zpět k návštěvnickému centru u mostu. U mostu se nám podařila další fotografie, tentokrát už ve zdejším typickém počasí s mlžným oparem. Na mostě jsme viděli zdejší systém, kdy auto přesouvá před odpolední špičkou středový pás svodidel tak, aby se zvýšil počet jízdních pruhů směrem z města na úkor těch co vedou do města. Nasedli jsme do našeho Escape, dali sbohem městu, naposledy přejeli most a vydali se na projížďku po severním okraji zátoky do města Livermore, kde jsme na Airbnb našli ubytování v hotelu GHMG za $109 za noc. Cestou okolo zátoky jsme ještě přejeli přes další most Benicia–Martinez Bridge.

Den 15. Pacific Coast Highway a Monterey

Ráno se, na místní poměry, zkazilo počasí. Bylo stále teplo, ale oblačno. To mne hodně rozladilo, protože na jízdu po pobřežní silnici CA-1, které se jinak také říká Pacific Coast Highway, jsem se těšil už dlouho dopředu, hlavně kvůli pěkným výhledům na Tichý oceán. Tento celý den se nám moc nedařilo a tak se v tomto případě potvrdilo, že když se člověk na něco moc těší, tak se to pěkně…

Nejdřív jsme se museli dostat zpátky z Livermore k pobřeží. Vyjeli jsme po I-580, pokračovali po CA-92, přejeli jsme přes most San Mateo Bridge, vyhnuli jsme se Silicon Valley a pokračovali do městečka Half Moon Bay, kde jsme konečně najeli na CA-1. Tady jsme natankovali ($45,50) a pak už jsme sledovali pobřeží oceánu a s občasnými zastávkami na všudypřítomných vyhlídkových bodech jsme dojeli až do města Santa Cruz. Zaparkovali jsme na parkovacích hodinách za několik čtvrťáků a vydali se na pláž a molo, kde jsem si dal brunch ve formě Fish & Chips. Sice se to už nehýbalo, ale Lukáš na taková jídla nebyl. Pořád bylo oblačno, a my měli dlouhou cestu před sebou, tak jsme pokračovali podél zátoky Monterey Bay až do samotného města Monterey. V městě bylo všude drahé parkování (reklamy ukazovaly $20 nebo více), tak jsme postavili auto na parkovišti u obchodního centra, koupili si v něm ovoce k jídlu a šli do blízkého obřího akvária Monterey Bay Aquarium. S vysokým vstupným $49,95 jsem naštěstí počítal už z dob pročítání itineráře. V akváriu se mi líbilo, ale třeba s podstatně levnější vyhlídkou z věže Stratosphere v Las Vegas se to nedalo srovnat. Prošli jsme městečkem a dali za pravdu turistovi z Yosemitského parku, který říkal, že tolik Ferrari, Lamborghini a dalších supersportů jsme ještě na jednom místě neviděli. Při příchodu k autu nás čekalo překvapení ve formě lístku s pokutou za parkování, která byla čerstvá, si jen 15 minut stará. Dva dni jsem zvažoval, jestli neuletět z Ameriky s vroubkem ve formě nezaplacené pokuty, ale později jsem těch $51,95 jednoduše mobilem na lavičce v Santa Monice zaplatil. I na vybírání pokut už mají výborně zpracovaný systém.

Možná díky pokutě a pokročilému času kvůli zastávce v Santa Cruz, jsme minuli další atrakci v itineráři Pebble Beach a pokračovali podél pobřeží. Trochu náhodou a spíš kvůli shluku aut a turistů jsme zastavili na vyhlídce, ze které se ukázal bod pro focení mostu Bixby Creek Bridge v regionu Big Sur. Po pobřeží jsme jeli pomalu, vyhlídkově a tak se začal blížit večer a my neměli zajištěné ubytování. Po zkušenostech s cenami za ubytování v bohatých pobřežních regionech Kalifornie a protože další město San Simeon k přenocování bylo podle mapy ještě daleko, rozhodli jsme se to risknout a podle mapy přejet pobřežní pásmo Kalifornských hor California Coast Ranges na souběžnou státní silnici US-101 do města King City. Mapy.cz, které mi sloužily lépe než Here, ukazovaly před námi odbočku na cestu Forest Rte 22S01 se serpentinami do hor a dále už po okresní silnici G-14 do King City. Celkem jenom 53 mil, tedy nějakých 85 kilometrů. Myslel jsem, že takových mil jsme už na našem road tripu projeli mnoho, ale nebyla to až taková pravda. Cesta vypadala na mapě opravdu jako malá a zrovna jsme viděli u cesty pána, který právě zavíral restauraci a obchod se suvenýry, zastavili jsme a já jej požádal ještě o radu s ubytováním. Říkal, že v okolí opravdu asi nic levnějšího a hlavně volného v tuto večerní dobu nenajdeme, a poradil mi, že po pár mílích za Lucia Lodge najdeme odbočku doleva na cestu přes hory do King City. Dal si záležet, abych mu dobře rozuměl, tedy proběhlo další setkání s velmi příjemným a ochotným místním.

Já byl po dlouhém dni na cestě unaven tak, že se mi zavírali oči, tak bylo štěstí, že už řídil Lukáš. Odbočku jsme našli, ale v lese už začala padat tma a skromná asfaltka se serpentinami na svazích hor, vysoko nad údolími, byla pomalá a dost nezáživná cesta. Myslel jsem, že když Mapy.cz ukazují v půlce cesty v horách vojenské pásmo U.S. Army Fort Hunter Liggett, budeme v bezpečí a nemůžeme zabloudit. Opak se ukázal pravdou. Nevím sice jistě, jestli to byl záměr, ale i když jsme byli už na náhorní plošině, bez stínu stromů nebo okolních hor, tak GPS navigace zlobila jak v Mapy.cz, tak i v Here a ani online mapy Google nešly použít, kvůli nedostatku signálu pro data. Jestli to s tou GPS dělají vojáci schválně, tak jim to jde opravdu moc dobře. Už byla tma jak v pytli, na značkách u silnice kus před základnou bylo nějaké varování o nepoužívání mobilů, já měl v rukou ale oba a hledal jakýkoliv signál GPS nebo data. Po nějaké době, když jsme bloudili po cestách podél plotů základny jsme to vzdali a vydali se za světlem vrátnice, s důvěrou, že nám vojáci pomohou najít cestu dál. Vojáků bylo na vrátnici hned několik a všichni měli v rukou pušky. Nemířili tedy přímo na nás, ale bylo vidět, že jsou připraveni. Samozřejmě na otázku co tam děláme nám moc nerozuměli a když jsme jim řekli, že jsme z Čech, tak jsem jen doufal, že si nemyslí, že nás tam poslal Putin. Nakonec se uvolil jeden černoch, který vypadal dost fit, řekl že já tedy ne a že musím zůstat v autě, vzal Lukáše do vrátnice a tam mu na mapě ukázal kde jsme a kudy ven. Lukáš se vrátil a říkal, že vůbec nic neví, ale po jedné nebo dvou odbočkách vlevo jsme našli G14 a byli zachráněni.

Hned jak jsem chytil signál a běžely data, tak jsem objednal ve 22:27 hodin ubytování v motelu sítě Motel 6 ve městě King City za přísnou cenu $127,22 a po příjezdu jsme hned únavou usnuli. Poučením z tohoto dne je vyjet ještě dřív, nebo lépe se neubytovat až v Livermore a naopak mít dopředu rezervaci v motelu v městě San Simeon.

Den 16. Santa Barbara

Ráno jsme se v King City probudili do jasného dne, který nám dal trochu zapomenout na oblačný předchozí den a hlavně drama z jeho večera a zašli jsme na snídani do Yesy's Restaurant ($33,94). Pak jsme vyjeli po silnici CA-41 směrem zpátky k pobřeží na Pacific Coast Highway do města Morro Bay, které už je na CA-1 a kde jsme dotankovali ($12,86). Opět jsme se odchýlili od itineráře a vynechali prohlídku Hearst Castle u města San Simeon, protože švagr říkal, že pro nás Evropany nebude zámek až tak zajímavý. Po fiasku s časovým plánem předchozího dne, jsme doporučovaným městečkem Pismo Beach pouze jen projeli a pokračovali dál do města Santa Barbara, které bylo hlavním cílem cesty pro tento den. Ubytování jsme už měli zaplacené z předchozího večera. Pro jistotu jsem jej objednal spolu s ubytováním v King City. Vybral jsem na Booking.com motel znova z modré sítě Motel 6 ve městě Ventura za $94,22.

V Santa Barbaře jsme si užili života v přímořském letovisku a já konečně vstoupil do vod Pacifiku. Dali jsme si hot dog za $5 u stánku formou „poskládej si z ingrediencí sám co chceš“, pokračovali přes pláž a prošli celé molo. Bylo teplo ale asi i díky oceánu nebylo vedro, tak ani proto se nám nechtělo opustit plážový život.

Než jsme z města odjeli, zastavili jsme se u misie, památky na dobu založení města Španěly. Stavba známá jako „královna misií“ byla založena františkánskými mnichy roku 1786. To co první osadníci na tichomořském pobřeží, s tím málem co před staletími měli k dispozici, a za krátkou dobu od objevení Nového světa vybudovali, si zaslouží obdiv. Spousta měst je pojmenována španělskými jmény svatých a i přes pozdější dobytí území Američany zde stále žijí Mexičané, kteří svým jazykem a kulturou přispívají ke specifickému koloritu Jihozápadu. Santa Barbara je krásné město, kde musí být příjemné žít, tedy až na ty občasná zemětřesení.

Den 17. Santa Monica

Ráno nás čekala poslední část road tripu, cesta do Města andělů, druhé největší aglomerace USA s více než 13 miliony obyvatel. Už jsme věděli, že všechno stihneme a tak jsme měli přes Booking.com z předchozího večera zarezervované a zaplacené ubytování v Culver City Rooms na South Curson Avenue za $65,27 na první noc s tím, že se následně rozhodneme, jestli se přesuneme jinam, nebo zůstaneme. Cena byla vynikající, ale jak jsme večer zjistili, byl to ten nejskromněji vybavený byt, jak asi jen může být. Malá ložnice se dvěmi postelemi a prázdnou koupelnou. V ložnici nebyla ani židle, ani stolek, prostě vůbec nic. Věci jsme odkládali na podlahu nebo na batohy. Alespoň že byly k dispozici zásuvky na nabíjení mobilů a parkování před domem zdarma. E-mailem jsme už předem dostali PIN do domu i do pokoje, tak všechno proběhlo hladce a zpětným pohledem musím říci, že jsme tady měli zůstat i na zbytek noclehů v L.A.

Do města jsme přijeli jak jinak, než po CA-1 a přes Malibu, filmaři tak často zmiňované město. V Santa Monica jsme zaparkovali hned vedle vyhlášeného mola Santa Monica Pier, atrakce, která byla v plánu jako první. Na molu jsme se setkali s naší starou známou z prvního dne cesty, s Route 66, která na zdejší západní výspě kontinentu končí. Prošli jsme se po molu, něco málo posnídali a protože bylo stále ještě brzo na různá show, vydali jsme se na shopping na nedalekou Third Street Promenade. Cestou jsme se ještě zastavili u McDonald's ($10.89), kde jsme viděli zástupce místní hrůzy, rodinku, kde tatínek měl pas od kalhot v půlce hýždí, rozkrok až někde mezi koleny, neupravený účes afro a byl hodně vyhublý, tak nevím jestli na to něco nebral. Podle skladby zákazníků bych řekl, že mimo turistů se v McDonald's z místních schází asi spíš ti s nevalnou reputací.

Promenáda dostála své pověsti. I když jsme viděli spoustu různých obchodů se suvenýry, znova jsme se začali dívat po zdejších. Koupil jsem několik tematických triček Levi's s nápisem Los Angeles jako dárek domů, prohlédl originální Apple Store, ze kterého jsem nic nepotřeboval ani nemusel mít, sedl jsem na lavičku a konečně zaplatil tu pokutu za parkování v Monterey a udělali jsme okruh po sousedních ulicích. Kromě Third Street Promenade toho není pro turisty v okolních ulicích moc zajímavého, všechen turistický průmysl se soustřeďuje hlavně do této jedné. Vrátili jsme se tedy tam, ještě jsme poseděli u kávy uprostřed promenády, zavolali domů a vydali se zpátky na molo. Tentokrát se už atrakce točily, muzikanti hráli, a tak byla druhá procházka po mole mnohem pestřejší. Během dopoledne také zmizela ranní oblačnost, která nám trochu zkazila dojem z průjezdu přes Malibu a tak jsme věděli, že dneska si v oceánu také zaplaveme. Nejdříve jsme se ale prošli přes Venice Beach a zpátky kus po Main Street, kde ale opět nebylo pro turisty nic moc k vidění, tedy kromě života místních. Asi jako když někdo z turistů by zabloudil z Václaváku přes Vodičkovu na Karlák nebo naopak Jindřišskou až někam k Bulharu.

Na cestě zpět k molu a pro auto jsme viděli na parkovišti policejní zásah. Na parkoviště se sjelo docela dost policejních aut Ford Explorer s majáky, ale v tichosti bez sirén. Chvilku se pak nic moc nedělo, policisté pouze mířili zbraněmi na jedno auto na parkovišti. Měli trpělivost, ale po chvilce se z auta ukázaly ruce a dál zatčení probíhalo jak to známe z televize. Nechtěli jsme se mezi policisty motat, tak jsme se ještě jednou prošli molem a dali mu sbohem. Nasedli jsme do auta a vydali se hledat parkování blíže Venice Beach. Nebyl to úplně nejlepší nápad, protože parkování mezi místními nebylo tak snadné najít. Nakonec se nám to podařilo až na parkovacích hodinách zpátky na Main Street, odkud jsme se pak vydali užít si trochu plážového života. Voda byla i v srpnu studená tak jak mne upozorňoval švagr, který říkal, že až po Acapulco, koupání v severním Pacifiku za moc nestojí. Výhodou byly ale vlny oceánského příboje a i když jsme byli z horka pořádně rozehřátí, proběhlo osmělení velmi brzo po vkročení do vody, protože ho vyřešila první větší vlna. Voda byla také pořádně slaná. Naštěstí jsou na pláži všude k dispozici sprchy se sladkou vodou, která se mi nezdála už tak studená. Na Venice Beach probíhal rušný život s hodně cyklisty a inline bruslaři. Nebylo to sice jako v Pobřežní hlídce ale i tak se bylo na co koukat. Když jsme měli plážového povalování dost a snědli opět nějaké zásoby ovoce a jídla, vydali jsme se, asi i přes omezení jen pro místní, po Dell Avenue přes můstky napříč rezidenční čtvrtí Venice Canals. Potom jsme už pokračovali na východ po nekonečně dlouhé třídě Venice Boulevard až k místu našeho ubytování. Cestou jsme zažili typickou dopravu v Los Angeles s pravoúhlými křižovatkami mezi Boulevard, které vedou městem od západu na východ a Street, které je protínají od severu na jih. Intervaly na semaforech jsou delší než u nás, ale vpravo je často možné odbočit i na červenou, když zrovna nikdo po křižovatce nejede.

Večer jsme se po ubytování vydali ještě na procházku a za večeří, ale jak se jedná o velmi rozlehlou aglomeraci, je zde všechno uzpůsobeno osobní dopravě a když zrovna nebydlíte blízko ulice, která se na restaurace zaměřuje, stane se z pěší procházky za večeří pěkně dlouhý výlet. Cestou jsme uznale zhodnotili i zaparkovaný Mercedes třídy S na driveway velmi skromného domu, který měl vzhled jen o trochu lepší stavební buňky. Většina místních, žije mimo menší downtown s mrakodrapy. V obytných čtvrtích se nacházejí většinou dřevěné domy, u kterých se pozná prestiž čtvrtí podle upravených předzahrádek a toho, jestli se jedná jen o přízemní bungalov a nebo vícepatrovou stavbu. Během pár ulic je možné přejet z prestižní adresy na Beverly Hills do zanedbané čtvrti chudě vypadajících domků. Kolega z Arizony mi ale říkal, abych se nedivil, že cena takové lepší stavení buňky i tak může několikanásobně převýšit cenu Mercedesu S, díky vysokým cenám pozemků, na kterých stojí. Padla tma, tak jsme se vrátili a opět brzo usnuli.

Den 18. Hollywood a Griffith Observatory

Ráno jsme sbalili batohy, nasedli do auta a pokračovali do Hollywoodu. Bez problémů jsme zaparkovali kousek od Hollywood Boulevard na Highland Avenue, naproti Hollywood High School na placené zóně a zaplatili asi $1 nebo $1,50 za hodinu ve čtvrťácích do parkovacího automatu, který je u každého stání a po zaplacenou dobu na něm svítí zelené světélko, jinak červené. Prošli jsme okolo The Hollywood Museum a zvolili nejdřív pravou stranu chodníku slávy. Den teprve začínal, tak bylo na bulváru poměrně prázdno, ale to se postupně měnilo jak další turisté přicházeli. Jedny z prvních hvězd co jsme uviděli na sobě nesla jméno Marilyn Monroe a kousek od ní Arnold Schwarzenegger. Bylo to před místním fastfoodem McDonald's, tak jsme zde za $7,53 posnídali a zavolali přes Skype domů, abychom se mohli podělit o zážitek z tak slavného místa. Východním směrem jsme pokračovali až na křižovatku s Gower Street, kde dlažba, tvořená dlaždicemi s hvězdami, končí. Při pohledu po Gower Street na sever se nám naskytnul první výhled na slavný nápis v kopcích Hollywood Hills. Původně v roce 1923 developer takto inzeroval svůj projekt výstavby domů nápisem HOLLYWOODLAND, ale poté co zchátral jej Hollywoodská obchodní komora v roce 1949, po dohodě s městem City of Los Angeles, opravila a přestavěla. Dohoda stanovila, že část LAND má být odstraněn a zbývající část HOLLYWOOD bude označovat spíše okrsek než výstavbu domů. Přešli jsme bulvár na protější severní stranu a pokračovali po hvězdách opačným směrem na západ až na druhý konec chodníku na křižovatce s ulicí La Brea Avenue, kde má svoji hvězdu i sám chodník slávy. Délka chodníku na ulici Hollywood Boulevard je 1,3 míle (2,1 km) a tak procházka po obou stranách zabere, jen bez zastávek, celou hodinu. Po chodníku na Vine Street, která křižuje Hollywood Boulevard a kde jsou hvězdy od křižovatky se Sunset Boulevard po křižovatku s Yucca Street, jsme už nešli. Sedli jsme do auta a vyrazili po Gower Street na sever hledat to správné místo na vyfocení nápisu. To správné jsme ale nenašli, na to je třeba přečíst lépe itinerář nebo jiné články, které uvádí přímo GPS souřadnice.

Další zastávkou v programu byla hvězdárna Griffith Observatory o které švagr říkal, že tam nic není. Po vystoupání kopcem k budově hvězdárny je hned třeba počítat s uvítacím poplatkem $10 za parkování. Pravdou je, že observatoř samotná nás také moc nezajímala, ale díky vyšší poloze nám nabídla panoramatický výhled na velkou část jinak docela plochého města až k západu po menší downtown v Santa Monice. Další zastávku byl obrovský Walmart Supercenter v satelitním městě Burbank, kam jsme zajeli doplnit zásoby jídla a hlavně ovoce ($25,12). Cestou jsme projeli okolo Universal Studios, ale jejich návštěva byla na programu až další den.

Dál jsme se rozhodli projet trochu městem, jehož metropolitní oblast tvoří celkem 80 měst a městeček s celkovou rozlohou 12 562 km². Nejdříve jsme projeli downtownem a poté pokračovali do luxusní čtvrti Beverly Hills. Na konci našeho bloumání městem jsme vyrazili k našemu ubytování „Cozy Double Occupancy with 2 Queen Beds“ na Crenshaw Boulevard, které jsem objednal na Airbnb na zbývající 4 noci pobytu za $337,58. Předchozí ubytování v Culver City Rooms na South Curson Avenue už nebylo k dispozici, což byla nakonec škoda. Nové ubytování, přímo doma u pana Richarda bylo luxusní a s kompletní výbavou, ale i tak jsem se nějak na návštěvě u někoho v domácnosti necítil, hlavně bez vlastní koupelny. Služby „sdílené“ ekonomiky asi nebudou pro mne úplně to pravé ořechové. Crenshaw je pořádně dlouhý, tak jsme se při hledání adresy z Airbnb neobešli bez rad od místních. Při bloudění jsme projeli i okolo místní pobočky SpaceX s vystavenou raketou před hlavní budovou. Po ubytování jsme ještě za denního světla prošli okolí po bulváru a povečeřeli v místním fastfoodu.

Den 19. Universal Studios Hollywood

Další den jsme měli v plánu pouze něco, co jsem mylně považoval jenom za muzeum filmového průmyslu. V domění, že máme spoustu času jsme nejdříve za $7,25 posnídali u McDonald's na předměstí Inglewood. Špatně jsme pochopili otevírací dobu „studií“ a tak jsme místo na 9 hodinu dorazili až na 11 hodinu. Věděl jsem, že vstupné nebude malé, ale hned u vjezdu jsme museli zaplatit prvních $25 za parkování s tím, že nám obsluha nabízela ještě Preferred Parking za $40. To jsme s díky odmítli a udělali dobře, protože cesta z parkoviště nám nezabrala víc než pár minut a s časem jsme stejně nakládali tento den úplně jinak. Byl to totiž den stání v různých frontách. První byla hned na bezpečnostní rámy ještě před bránou do samotných studií. Následně jsme čekali na pokladnu, na které byla nejnižší cena $133 za děti do 48″ (122 cm). To byla dětská sleva pouze symbolická, protože základní denní vstupné pro dospělé bylo $139! Tady jsme se udělali další chybu, protože zakoupením vstupenky po Internetu jde ušetřit mezi $10 a $30, podle dne a sezóny. Viděli jsme také pětičlennou rodinu oblečenou podle módy Blízkého východu, která to vzdala. Aby taky ne, když by je pouze samotný vstup vyšel na 700 babek a už u pokladen byly strašidelné fronty.

Po zaplacení pěkně tučného vstupného bylo pravé poledne a nás už trochu bolely nohy, tak jsme si sedli hned napravo do amfiteátru na motivy filmu Vodní svět. Dostali jsme vodní show se spoustou stříkající vody do publika, což při teplotách nad 30 °C přišlo vhod a se spoustou výbuchů, střelby, otevřeného ohně a na konci dokonce přistál na hladinu jezírka i dvojplošník. Všechno dobře dopadlo a hrdina spolu se sličnou přítelkyní ubránili scénu před věrolomnými piráty.

Pokračovali jsme stále systémem pořád sledovat pravou stranu a další byla brána do světa Harryho Pottera. Umělý a jiskřivý sníh na střechách v Prasinkách působil v nastávajícím poledním vedru nepatřičně až směšně. Pořád jsem si myslel, že stojíme frontu do Bradavic na nějakou výstavu rekvizit. Fronta se točila jako had tam a zpět a zdála se nekonečná. Každý stín keře a stromu v parku přišel ve vedru vhod. Přinesené PET jsme rychle, vypili ale naštěstí tady bylo i pár pítek na doplnění. Po vstupu do školy na nás začala dýchat klimatizace a tak jsme ožili. Fronta se ale jen pomalu posouvala dál a procházeli jsme okolo soch, asi slavných čarodějů, a já si říkal, že toto za ty peníze a čekání rozhodně nestálo. Více než hodinové frontě jsme si, v místnosti plné skříněk, museli zamknout všechna příruční zavazadla a konečně jsme se dostali k atrakci. Byly jsme usazeni obkročmo do jakýchsi koňských sedel v temném sále kina. Začala 3D jízda ve formě průletu filmovým světem Bradavic. Vedli nás Harry, Ron a Hermiona na svých košťatech Nimbus 2000. Sezení obkročmo bylo nutností a často jsme se museli přidržovat velké hrušky vpředu. Sedlo se s námi velmi rychle naklánělo všemi směry a občas jsem měl pocit, že průlet branou netrefíme a opravdu jistě si musíme o ni rozbít hlavu. Byl to jeden z nejlepších zážitků ve studiích. Už jsem začal chápat, že toto není tak úplně o filmovém průmyslu, jako spíš svérázný lunapark na motivy filmů.

Příběhy Jindry Hrnčíře skoro vůbec neznám, ale zato se mi moc líbí první dva díly Mumie a ta byla naší další zastávkou. Fronta i s atrakcí zabrala jen půl hodiny, asi mi už tak zdřevěněly nohy od věčného stání a jenom pomalého posouvání, že jsem je už ani nevnímal. Většina fronty procházela egyptskou hrobkou, tak se to v klimatizovaném interiéru dalo vydržet. Prohlédl jsem si Knihu mrtvých a pak už nás čekala další 3D jízda. Pro mne byla snad i lepší než ta předchozí, ale Lukáš tvrdil že jízda vozíku pozpátku s tvrdými zatáčkami a nárazy mu nedělá dobře.

Další atrakcí byly Transformers. Nejdříve se nás snažili před vstupem naverbovat Optimus Prime s Bumblebee v rekrutační zóně. Dodnes nevím, jestli to byli roboti a nebo jen dobře zamaskovaní herci. Potom jsme opět čekali hodinovou a frontu v nekonečném hadu, ale naštěstí v klimatizovaných předsálích high-tech 3D kina. Zážitek byl opět dobrý, ale moc jsem jej nevěřil, protože když se Autobot zničil některého Decepticona, tak na nás lítaly kusy kovu, které nám ale nijak neubližovaly.

Už se blížila 16. hodina tak jsem se krátce zastavili na malé jídlo v místní, pěkně drahé restauraci, kde nás obluhovali servírky v kostýmech rangerů z Jurského parku. Ještě jsme zašli do amfiteátru posedět a dát odpočinout nohám při show filmových zvířecích hrdinů. Vycvičit psa tomu rozumím, ale že i holuby a kočky se spolu snesli a poslouchali na slovo a létaly a lezly přesně to míst na scéně kam měly, bylo parádní podívaná.

Pak jsem se vydali smrtelnou frontu do Jurského parku. Tato trvala ještě o trochu více než v Bradavicích, tedy přes hodinu. Atrakce byla formou jízdy na horské dráze ve formě člunu po Jurském parku, a cestou jsme zjistili, že Tyrannosaurus rex právě utekl. Na přervaných kabelech plotu ještě přeskakovaly elektrické jiskry, betonová brána byla rozvalená a rozdrásaná obřími drápy. Konečný sjezd člunu ze svahu, kdy nás polila sprcha vody, byl dobrý osvěžující nápad.

Den se chýlil k večeru a další fronty byly spíš do půl hodiny. Nejdříve jsme zašli na Simpsonovi, což byla starší vozíková dráha s méně uvěřitelnou 3D projekcí. Nakonec jsme ještě zašli na Mimoně, kde byla už docela krátká fronta díky blížící se zavírací hodině. Tady byla atrakce formou 4D kina se lavicemi s hrazdami, abychom z nich při náklonech nevypadli. Byl soumrak a my se spíš už jen došourali po zdřevěnělých nohou do auta, vyjeli k ubytování a tam snadno usnuli.

Den 20. USS Iowa

Předchozím dnem jsme vyčerpali plánovaný program road tripu a vedle jednoho dne navíc nám zbyl i druhý, ušetřený jako další rezerva v Las Vegas. Ráno jsme zašli do fastfoodu El Pollo Loco na snídani ($11,48) a podle recenzí atrakcí v Los Angeles vybrali bitevní loď USS Iowa (BB-61), která byla vyřazena jako muzeum a je zakotvena v Losangeleském přístavu na předměstí San Pedro. Jsem fanouškem filmu Přepadení v Pacifiku (1992) a ani mne nijak neuráží už trochu víc naivní film Bitevní loď (2012), které se oba natáčely na lodi sesterské USS Missouri (BB-63).

Po notných výdajích z předchozího dne bylo vstupné $19,95 a parkováním zdarma hned na molu u lodi, příjemný kontrast. Vstupenku nám prodával starší námořník, který se nás zeptal odkud jsme a když slyšel že z Čech, byl to první Američan co byl v obraze. Řekl nám, že jeho sestra se ještě narodila v Čechách, ale on už v USA. Tak na konci cesty jsme potkali prakticky rodáka. Škoda že jsem byl natěšený na loď tak moc, že jsem s ním víc nepohovořil. Trochu toho dnes lituji. Určitě by mne zajímalo jestli na lodi sloužil a co s ní všechno zažil.

USS Iowa byla bitevní lodí amerického námořnictva, jako první jednotka své třídy. Byla postavená během druhé světové války, uvedena do služby 22. února 1943 a zúčastnila se bitev v tichomoří proti Japonskému císařství. Dne 29. srpna vplula jako vlajková loď admirála Halseyho v čele okupačních sil do Tokijského zálivu. Po třiceti letech strávených v rezervě byla Iowa v roce 1984 už podruhé reaktivována a modernizována. Účastnila se v oblasti Perského zálivu operace Earnest Will, probíhající od července 1987 do září 1989, při které americké námořnictvo za Íránsko-irácké války chránilo ropné tankery plující z Kuvajtu skrze Hormuzský průliv do Indického oceánu. Jednalo se o největší konvojovou operaci od konce druhé světové války. Dne 19. dubna 1989 došlo u druhé hlavní dělové věže k výbuchu, při kterém bylo zabito 47 členů posádky. Potřetí a prozatím definitivně byla Iowa vyřazena ze služby dne 26. října 1990, po válce v Perském zálivu.

Hlavní výzbroj tvořilo 9 děl (3×3) ráže 406 mm (16″). U nás tak často zmiňovaný Bismarck měl pouze 8 děl (4×2) ráže 380 mm (15″). Byl kratší, širší, pomalejší a pouze s polovičním dosahem. Nejlépe vyzbrojené větší bitevní lodě co byly kdy postaveny, Jamato a Musaši nesly 9 děl (3×3) ráže 460 mm (18,1″) byly o trochu kratší, podstatně širší, výrazně pomalejší a s dosahem jen o málo větším než třída Bismarck. Také zde bylo poznat, že USA se během druhé světové války staly bezkonkurenční velmocí a následně i hegemonem Západu.

Po lodi je možno se pohybovat volně, pouze kvůli vlastní bezpečnosti je třeba respektovat vyznačené koridory. V útrobách je málo místa, a s mojí postavou 198 cm bych přišel o hlavu asi ještě před první bitvou. Vedení inženýrských sítí u stropu je naštěstí většinou obalené, jen nevím, jestli tam bylo i při služebním nasazení. Loď se pyšní i několika návštěvami prezidentů a vzdává jim čest v rozlehlé kapitánově kajutě. V kajutách mužstva jsem se zkoušel nasoukat na palandu mužstva, ale bez šance.

Vedle různého vybavení lodi, která byla plovoucím městem pro 2 800 členů posádky, byla asi nejzajímavějšími exponáty modernizovaná výzbroj 32× BGM-109 Tomahawk, 16× RGM-84 Harpoon a 4× 20 mm Phalanx CIWS. US Navy prý zásadně nepotvrzuje, jestli střely Tomahawk nesené na jejích lodích, obsahují momentálně pouze konvenční nebo nukleární nálože.

Reaktivace a modernizace třídy Iowa byl poslední pokus o zachování těchto bojových monster, jejichž význam byl během druhé světové války potlačen rozvojem letectva. Po druhé světové válce stavba bitevních lodí skončila a jejich vůdčí úlohu přebraly letadlové lodě.

Den 21. Los Angeles

Poslední den na nás už plně dolehla situace z končícího dobrodružství. Rozhodli jsme se ještě jednou projít po chodníku slávy a už vybaveni přesnými GPS souřadnicemi jsme vyjeli do Hollywood Hills vyfotit nápis z toho správného místa. Na místě jsme potkali skupinky fotografujících turistů, ale volné parkovací místo se v serpentinách ještě našlo. Potom jsme se projeli opět po downtownu a zajeli na brunch do Denny's ($47,88). Pokračovali jsme dál na letiště vrátit do Budgetu auto. Na pumpě u letiště jsme dotankovali plnou u Exxon Mobil za $28,82. Ulice s autopůjčovnami byla dlouhá a plná různých značek půjčoven, čehož jsme si v noci ze shuttle při půjčování auta ani nevšimnuli. Systém vracení aut je efektivní, probíhá rychle a plynule. Během chvilky byli už jen pěšáci. Udělal jsem registraci na Uber a objednali jsme si odvoz zpátky k Richardovi na Crenshaw ($18,70). Tam jsme Richarda poprvé a také naposledy potkali osobně. Pracuje jako ostraha většinou přes noc, tak se přišel představit a podívat, v uniformě a s pistolí u pasu, kdo u něj tentokrát bydlí. Pochválili jsme mu jak má ubytování zařízené a poděkovali za klidný pobyt. Na oplátku nás požádal o kladné hodnocení do knihy návštěv, která byla v pokoji na psacím stole stále k dispozici, což jsme rádi udělali a přispěli zápisem od cizinců z další exotické země.

Ještě nebyl večer, tak jsme šli po dlouhém Crenshaw bulváru dokud nenarazíme na nějaký fastfood. Našli jsme take-away Louisiana Fried Chicken a dali si velkou porci kuřecích kousků za dobrou cenu jako večeři. Zpátky na pokoji jsme sbalili věci do batohů a snažili se brzo usnout. Odlet byl ráno v 6:00, tak jsme ještě večer objednali Uber na ráno ve 3:30 na letiště ($18,04). Ráno ještě rozespalí jsme našli Uber před domem a začala naše cesta zpět.

Na letišti ve Filadelfii jsem po první zkušenosti zašel zase na kuře do fastfoodu Chick-fil-A a čekali jsme 4,5 hodiny, trochu kratší dobu než na příletu. V Praze jsem přistáli podle plánu v neděli v 9:15 ráno a já šel dospávat jet lag. Z pásmové nemoci jsem se v práci postupně dostával ještě celý týden.

Závěr

Doma jsem sečetl zůstatky na účtech a hotovost. Celý road trip mne vyšel přibližně na $4 000 ($1 100 za letenku, $500 za půjčení auta, $1 900 útrata na debetní kartě a jenom $350 v hotovosti díky výhře $155 v Las Vegas). To není sice málo, ale jel bych klidně zítra zas. Byli jsme dobrý tým, ale nevím jestli nám pouze přálo štěstí, nebo jsme díky itineráři měli dobrý plán. Když se na celou cestu při psaní tohoto článku dívám zpět, tak to lépe ani dopadnout nemohlo. Snad tento článek bude dobré vodítko pro ty, kdo stále váhají, jestli podobný road trip mají také podniknout.

Kdo jste dočetl až sem, napište mi, jestli mám znova na pár dní sednout k počítači a napsat podobný blog o cruise po východním Středomoří v říjnu 2017. Už je to déle, tak si tolik detailů nebudu pamatovat a ani nebudu mít k dispozici tolik fotografií. Byl to ale také dobrý zážitek.