Články z Kanady


Aljaška

přidáno: 2. 11. 2012 4:42, autor: Marek Štván   [ aktualizováno 2. 11. 2012 6:52 ]


Většina našich hostů v Kanadě chce vidět Aljašku a narýžovat tolik zlata, aby měli alespoň na letenku zpátky. Nejlepší způsob je jet jednu opravdu nádhernou cestu na palubě lodi (levná State Ferry, kde se dá spát ve stanu na palubě) ze Seattle nebo Bellinghamu v USA s tím, ze se použije vlak a autobus, nebo pronajme auto až na Aljašce. Druhy směr cesty je letadlem nebo autobusem. Místo pro auto nebo kajuta na lodi se musí objednat minimálně půl roku dopředu a je drahé. Pěší cestující ale většinou nemá potíž se získáním místa na lodi. Cena je podle doby cesty, kolem 100 USD/osoba. POZOR, pronajmout auto lze pouze na kreditní kartu a musí se vrátit na stejné místo. Autostop není populární. Pro normální turisty je na Aljašce nejběžnější, půl roku předem objednat karavan v Anchorage. Ceny jsou podle firem druhu a počtu míst ve vozidle, většinou přes 200 USD/den + kilometráž a pojištění, které je opět rozdílné podle firem. Benzín není v ceně. V roce 1997 bylo výhodnější pronajímat auta v USA než v Kanadě. Dejte pozor na dlouhou řadu omezení, jemný tisk smlouvy a okolnosti pojištění, které mohou drasticky zvýšit náklady za půjčení vozidla. Zkoušet půjčení karavanu přímo na místě je "neobvyklé". Na Aljašce se dá dostat na většinu turisticky zajímavých míst veřejnou dopravou (spojení může být jednou denně, nebo i méně často). Do Denali National Parku je jednorázové vstupné a paušální poplatek za autobus byl 30 USD/osoba, který je jediný způsob dopravy v parku. Nákup zásob není problém s tím, že jde z parku vyjet na nákup a vrátit se předplaceným autobusem. Taboriste musi byt zamluvena a plati se podle mista a poctu dni (14 USD/misto, max 3 lidi). Park je jedno z nejnavstevovanejsich mist Aljasky a meli by jste v nem stravit maximum Vaseho casu. V kratke sezone ho navstevuji davy turistu, ktere jsou nastesti omezeny na vzdalenost od jejich autobusu. Volne taborit lze, ale musite mit specielni povoleni. V parku nejsou pro Evropana obvykle, libovolne znacene turisticke stezky mimo hlavni cestu. Je zarucene, ze nekde uvidite grizzly a dalsi zver. Nehody se stavaji, ale jsou vzacne. Pro taborniky existuje dlouha rada narizeni. Je bezne, i mimo spicku sezony, stat fronty na cokoliv a cekat pred parkem radu dni na misto pro taboreni v parku.

Portage Glacier je kousek od Anchorage kde nakupte zasoby. Dostat se k nemu neni problem. Prince William Sound Glacier je svetoznamy stenami ledu, ktere se riti do morske vody zalivu. Statni prevoz mezi Whittier a Valdez se umyslne vychyluje na sve ceste od pobrezi, aby neposkytl vyhlidku na ledovce a konkuroval mistnim podnikatelum. Vyhlidkove lodi jde najmout v Anchorage a levneji ve Valdez, kam vede z Anchorage dobra cesta s bajecnymi vyhlidkami. Glacier Bay je nejlevnejsi videt ze soukromeho letadla startujiciho ve Skagway. Zaliv je pristupny prakticky jen z vyhlidkove nebo hotelove lode. Chilcoot a White prusmyky. White pass, znamy jako Stezka mrtvheho kone je pristupova cesta z Whitehorse do Skaqway kde jede autobus nadhernymi horami. Chilcoot je nyni mezinarodni park. Cesta zacina 12km od Skaqway z vesnicky Deya kam autobus nejezdil. Jde ho jit od Deya a zpatky za tri dny tak, ze prvy a treti den jdete prevazne po rovine. Prusmyk nahoru a spatky se da jit jako jednodenni vylet. Pocasi je obvykle spatne. Na ceste je pouze pitna voda. Drevo kolem taborist' je dokonale vysbirano. Na to mit ohnicek, nebo si ususit veci v kamnech utulku, je treba mit lehkou pilu. Dejte pozor na vahu nakladu. Nejcastejsi chyba nasich hostu je, ze chteji videt vsechno. Spocitejte si kilometry cesty a nutny cas na jeji projeti. Jiste Vas prekvapi, ze za kratickou dovolenou, pokud vse funguje, stravite neskutecne mnozstvi casu v nejakem vozidle. Na Aljasce hodne prsi a je nejdrazsim mistem v USA. Bez predchozi znalosti historie vsak budete mit jen polovicni zazitky z cesty.

Klasicky okruh severozapadem B.C. s cestou po Cassiar a Alaska Highway, je doporucovan i statni turistickou agenturou. V Meziadin Lake na Cassiar Higway je odbocka na zapad do Stewart a Hyder Alaska. Relativne mala zajizdka je vyvazena nejkrasnejsi scenerii z celeho okruhu. Projedete pobreznimi horami kolem BEAR GLACIER, ktery konci temer u asfaltu silnice a je nelepe fotografovat rano, nebo pozdeji odpoledne. Ve Stewart jsou verejne sprchy. Kousek od mesta jena Aljasce vesnice Hyder s U.S. cenami za cigarety a alkohol. Hranice je prakticky otevrena s tim, ze celnik je k sehnani jen v urcitou dobu, aby hoste dostali TO spravne razitko do pasu. Po prasne ceste projedete nekolik kilometru Aljaskou kolem trecich kanalu pro lososy a vratite se opet do Kanady. Cesta prudce stoupa, ale je pristupna libovolnemu vozidlu. Uvidite radu aktivnich a uzavrenych dolu na med' a zlato. Vse konci na druhe strane, nyni uz nepouzivaneho 1km dlouheho silnicniho tunelu, otevrenym udolim se sedmi ledovci a dolem Grand Duke. Dul se stovkami km podzemnich tunelu je uzavren. Velka cast cesty vede na srazu nekolik set metru nad Salmon Glacier. Budete mit leteckou vyhlidku z alpskych luk na misto, ktere nema konkurenci kdekoliv, vcetne Aljasky. Planujte si cely den na vychutnani toho snad nejlepsiho, co v Kanade uvidite. Misto je mimo trasy davu turistu asi jen proto, ze pujcovny karavanu a aut omezuji pouzivat jejich vozidla na prasnych cestach a mimo uzemi Kanady. Cestou spatky se zastavte v Hyder a nechte se Hyderizovat, pokud stary hornicky ritual jeste stale existuje. I kdyz Vas v baru odmitnou, uvidite po zdech tisice dollaru, kterymi hornici vytapetovali zdi. Pry aby meli na posledni drik. Platne bankovky jsou podepsany a misto je povestnym. V baru nechaji cizince lepit jejich podepsane exoticke bankovky na dalsi mista. Hyder ma dlouhou a barvitou historii, ale tu snad znate, nebo se dozvite na miste.

John Sadilek,Vancouver, B.C.

Juneau

přidáno: 2. 11. 2012 4:41, autor: Marek Štván   [ aktualizováno 2. 11. 2012 4:50 ]


Po konci obcanské války v USA a Krymské válce v Evrope byl svet denne ohromován bláznivými zprávami o neuveritelných vynálezech technické revoluce. Rusku se roku 1868 s obtížemi podarilo prodat kus zmrzlé divociny zvané Aliaska. Ze zbídacelé Evropy prijíždely vlny immigrantu do Ameriky, pohádkové zeme neomezených možností s nedohlednými stády bisonu, úrodnou pudou, ketrou stacilo jen zabrat. Divoký západ zacal být osidlován. Skutecným magnetm však byly zprávy o bájecných nálezech zlata v Colorádu, Californii, Montáne, Britské Columbii a o celé rade menších nálezu ve Skalistých horách. O tom, jak v té dobe bylo možným cokoliv, je

Vyprávení o prvním velkém nálezu zlata na Alasce.

Richard Harris byl beznadejný opilec, stejne jako pan Joseph Juneau. Pro oba dávaly smysl životu jen squaws a koralka. Když na podzim 1879 vyvrávorali z lodi v Sitce (Alaska), ješte s blátem na botách ze zlatých polí Barkerville, byli totálne švorc. Jejich spásou se stal nemecký dulní inženýr George Pilz, který najímal zlatokopy. Za úpis dvou tretin eventuelního nálezu, jim Ing Pilz dal vybavení, zásoby a každému plat $4 denne. Oba horníci vyrazili v cervnu 1880 s nákladní canoí a párem indiánu, kterí jim delali vudce za žvýkací tabák, caj a plat jeden dolar denne. Z plánovaných trí mesícu se však výprava zkrátila na sedum týdnu. Po ctrnácti dnech totiž zlatokopové zastavili v indiánské vesnici na pobreží. Tam vymenili všechny zásoby za koralku (hootch) a “prízen” místních squaws. Kanoi jim odnesl odliv drív, než ji stacili také propít. Nakonec zaplatili indiánum puškou za odvezení 200 Km spátky do Sitky. Vezl je nácelník Cowee, který, vedel že Ing Pilz nabízí 100 prikrývek a trvalé zamestnání tomu z indiánu, který pomuže najít, nebo najde zlato. Cestou odvezl zlatokopy až k malé rícce v ústí zálivu Castineau, kde stopy zlata v minulosti videl. “Odborníci” ale meli príliš velkou kocovinu, roští na brehu bylo moc husté a kopec príkrý. Nakonec šli na kopec pro vzorky rudy indiáni sami. Když se všichni vrátili do Sitky, Ing Pilz mel monumentální problém. Zima na krku a jediní zlatokopové, které šlo najmout byli k jeho zoufalství opet jen Harris a Juneau. Nemel však na vybranou a tak v polovine zárí s novými zásobami a lodí, jeli všichni spátky. Tentokrát oba beloši vylezli na vrchol hory, až k pramni potoka. O míste, kde zlato našli napsal podeji Harris. “Že nemohl uverit vlastním ocím, když videl ve šterku rokle množství nugetu a jejich velikost. Pak vytýcili dulní “claims” a zabrali na pobreží pozemeky pro budoucí mesto. Objev prilákal desítky zlatokopu, kterí záhy našli zlato i v okolí. Dul na nedalekém ostrove Douglas vyprodukoval behem 35 let težby v tvrdé skále zlato v hodnote pres 66 milionu dollaru. Harris zemrel roku 1907 v Oregonském starobinci. Juneau dokázal rozházet svých $18 000, které dostal za svuj podíl nálezu, už behem prvých dvou let a zemrel v Dawson City roku 1899. Po jeho smrti se obcané mesta složili na prevoz jeho ostatku a nyní je pohrben v hlavním meste Alasky, které je pojmenováno po nem.

John Sadilek, Vancouver, B.C.

Skagway

přidáno: 2. 11. 2012 4:39, autor: Marek Štván   [ aktualizováno 2. 11. 2012 4:51 ]


Pan Jefferson Randolph Smith, řečený Soapy Smith se narodil r. 1860 do prominentní jižanské rodiny. Se slušným vzděláním, začal svou kariéru ve zlatokopeckých táborech Coloráda. Přezdívku "mýdlový" dostal, když prodával holicí mýdlo horníkům. Do obalů mýdel, přibalil peníze a ty,/pečlivě označené/, pak "prodával", svým společníkům, kteří před zástupem klientů nadšeně ukazovali lehce nabyté bohatství. Mýdla v hodnotě několika centů byla prodána za $5. Přibalené bankovky byly v hodnotě mezi $20 / $50. Ve městě láhev whiskey v té době stála necelý dollar. Obchod šel dobře a pan Smith byl za nedlouho organisátorem různých podvodů, hazardních her a šedou eminencí početné skupiny zločinců, kteří poznamenali svou činností velkou část Coloráda. Občanská válka a následující hospodářská krise ovlivnily i obchodní úspěchy pana Smitha. Byla bída. Průkopníci kteří osidlovali západ neměli vůbec žádné peníze. Objevy zlata v Colorádu, Californii, Montáně a Britské Columbii potvrzovaly teorii, že je zlato v celém pásu Skaliostých hor. Jen na dalekém severu byly nálezy žárlivě tajeny ruskými obchodníky. Celý sever si tehdá šeptal o indiánovi, co v opilosti blábolil, že našel zlato a jak ho ruský guvernér pro jistotu nechal zastřelit. Jen nedostupnost severu, už US. Alasky, omezila r. 1880, masový příliv zlatokopů, při opravdu velkém nálezu zlata v okolí nynějšího města Juneau.

Prvním bělochem, který se usadil v místě, nyní známém jako město Skagway, byl William Moore, řečený kapitán Billy r. 1887. Podle Usedlického Práva si zakolíkoval 160 akrů břehu, na konci zálivu postavil s rodinou chatu a přístavní molo. Kapitán Billy si vybral nejlepší místo na cesté do vnitrozemí a horního povodí řeky Yukonu. Bílý průsmyk, je místo proslulé "Stezky mrtvého koně," nyní úzkokoljné železnice a silnice, vycházející z města Skagway do Whitehorse city. 17. července r.1897 přistál v Seattle WA. starý velrybářský parník Portland a světem otřásla novinová správa>

......."Tucet zlatokopů přivezlo na palubě Portlandu tunu zlata".......

Už 26. července přístála první z mnoha lodí na konci Lynn Canál. Plány i majetek Kapitána Billyho doslovně přešly tisíce zlatokopů. Mezi prvými, kdo vystoupili z lodí byla skupina podnikatelů s úmyslem postavit přístavní město a své obchody přímo na pobřeží. Jejich vůdcem se stal zeměměřič z Oregonu, Frank Reid. Na nezákoně zabraných pozemcích kapitána Billyho a v okolí, začalo růst město Skagway. Pojmenované podle řeky tekoucí z průsmyku. Už 12. srpna bylo vyměřeno, mělo starostu a přes 1000 prodaných stavebních parcel. Během měsíce vyrostlo 67 barů, hotely, krámy a restaurace pro prvých 4000 obyvatel a ticíce zlatokopů, na cestě do povodí Klondike. Kapitán Billy prodal přístavní molo za $175 000 a časem vysoudil z města i náhradu za své pozemky.

V té době bylo v Coloradu tak zle, že pan "Soapy" Smith byl totálně švorc. Výpravu na sever musel financovat jeho kolega, zloděj George Wilder. Do Skagway přijeli koncem října. Hned druhý den byli náhodou na ulici, právě když dav začal lynchovat výčepního. Soapy se svými pěti ozbrojenými kolegy dokázal věšení zastavit a kdž bombasticky prohlásil, že nepřipustí, aby byl kdokoliv věšen v tak "fajnovém" městě, vstoupil do dějin Alasky. Aby dokázal sílu svého charakteru, Soapy zahájil sbírku a skutečně předal vdovám $1 500. (Vrah, John Fay který zabil dva lidi ve rvačce utekl na lodi do přístavu Sitka). Podnikatelé byli tak zaměstnáni budováním vlastních živností a tisícovými zástupy zákazníků, že rádi nechali příkladného občana, jakým byl pan Smith, aby městu vládl. Ten měl falešné hráče, bodyguards, vyděrace, špicly, na každém rohu prostitutky a všude barmany, kteří potřebovali ochranu. Zaměstnával i podvodníky slavných jmen, jako stále opilého advokáta "Judge" Van Horn/a a mnoho dalších. Kolegiát měl pod kontrolou nejen město. Na cestách v okolí chodili profesionální hráči s krosnami naditými peřím a hráli skořápky. Jeden z nich otevřel cestovní kancelář, kde levně prodával mapu cesty na zlatá pole, jen proto, aby mohl nahlédnout do peněženek zákazníků při placení. Soapy osobně nikdy neokrádal, ale byl nevyčerpatelným zdrojem inspirace na stále nové zůsoby, jak vybírat peníze. Slavným byl jeho "Telegrafní Úřad". Do Skagway nikdy nevedly dráty, ale to nevadilo, aby neodesílal za pouhých $5 telegramy, i s častým doručením odpovědi (na dobírku za dalších 5 $). Na nového kněze vybral od podniků ve městě $35 000, které veřejně předal. Že kněze tu samou noc někdo okradl, byla "náhoda". Pan Smith vyřešil každý problém. Z vlastních peněz pomáhal okradeným zlatokopům a často platil jejich cestu z města, když s nimi byly příliš velké potíže.

V létě 1898 už mělo Skagway 15 000 obyvatel a mnoho prosperujících podniků. Podnikatelé přistěhovali své rodiny a měli obavy o jejich bezpečí. Neodpustitelným bylo, že zlatokopové byli okrádáni tak moc, že kdy mohli, raději šli přes pouze 12 km vzdálené, spořádané město Deya ( čti Dají ). Skutečnou nelibost obchodníků budilo, když byl někdo při okrádání zabit. Uniklý obchod začal být citelně znát. V červnu začal Soapy cvičit své lidi už jako vojenskou jednotku a požádal vládu US o udělení vojenské hodnosti pro sebe, a pro jeho "dobrovolníky" formální zařazení do US armády. Na průvodě při oslavách 4. Července 1898, které organizoval a financoval, pochodovala jeho jednotka už v uniformách a on začínal být znám ve Washingtonu DC. jako Kapitán J.R. Smith, jak se tehdy podepisoval

Když 8. července přišel do Skaqway z Dawsonu John. D. Stewart. "Reverend" Bowers mu doporučil jediného slušného člověka, který neúčtuje nehoráznou provisi za výměnu jeho $2 700 ve zlatě na peníze. Odvedl ho do Jeff"s Place a tam byl Stewart okraden. Tehdy zcela běžná událost, se stala poslední kapkou v přeplněném poháru trpělivosti obyvatel, které ostuda připravovala o peníze. Bylo posláno do Deya pro skutečného soudce a ten nařídil, aby Soapy zlato horníkovi nahradil. V danou hodinu "příkladný občan" města místo se zlatem, vyšel do ulic s puškou. Ten večer byla schůze měšťanů na konci mola kapitána Billyho. Frank Reid, veterán z indiánských válek a vážený občan, hlídal přístup na molo s revolverem. Když se střetl s opilým Smithem, oba vystřelili současně. Soapy padl mrtev na místě. F. Reid zemřel až za 12 dní. Při jejím otevření, pokladna J. R. Smitha, byla téměř prázdná. Závratnou sumu nakradených peněz a zlata utratil na budování a držení své politické moci. Oba hroby jsou nyní turistickou atrakcí, na malém hřbitově v lese, kousek za městem. Do Skaqway během sezony přijíždějí tisíce turistů. Procesí specielních autobusů je veze na hřbitov za kolem US450 krokem jen proto, aby jim průvodci měli čas říci, co jste právě četli.

John Sadilek, Vancouver, B.C.

Chilkoot Pass

přidáno: 2. 11. 2012 4:38, autor: Marek Štván   [ aktualizováno 2. 11. 2012 4:49 ]


Jihozápadní pobřeží Aljašky je stěna nebetyčných hor, které rostou přímo z vody Pacifického oceánu, přes které byla do příchodu bělochů jen jedna cesta do vnitrozemí. 1140 m vysoký Chikootský průsmyk má před vrcholem 35o stoupání a je volně přístupný jen čtyři měsíce. Zbytek roku na něm dosahuje vrstva sněhu a ledu až 22m. Dole, na konci kanálu Lynn, sídlí indiánský kmen Chilkat. Tehdá třem tisícům rybářů s mongolskými rysy obličeje zajišťoval "Grease Trail" monopol výnosného obchodu s vnitrozemím. Rybí tuk ( používal se na svícení a jako delikatesa na dochucování hotových jídel ) byl hlavním předmětem obchodu s lesními indiány vnitrozemí. Roku 1852 dokázali Chilkat indiáni vypudit "ze svého obchodního území" i mocnou společnost Hudsonova zálivu tím, že vypálili obchodní stanici Ft. Selkirk na Yukonu. První běloch, kterému se povedlo projít žárlivě hlídaným průsmykem byl George Holt, který pak v Sitce ukazoval dva zlaté nugety a vyprávěl o své vidině bohatství horního povodí Yukonu. Öeky, která pramení 24 km od pobřeží Pacifiku, ale ústí do něj až po 3000 km, deltou širokou více než 100 km. George Holt který nikdy zlato nenašel byl později zavražděn indiány Chettyna v západním vnitrozemí Aljašky. Roku 1878 připlul Lynn kanálem do nynějšího Deya /čti Dají/ americký dělový člun s dvaceti zlatokopy. Několik kulometných dávek z lodního gattlingu, byť do vzduchu, otevřelo průsmyk pro bělochy. Indiáni, kteří průsmyk dříve blokovali si v něm začali vydělávat jako nosiči a při zlaté horečce na Klondike nosili až 200 lb těžké náklady za cenu $1/lb. Mnozí, aniž by vkročili na zlatá pole, se tak stali zámožnými.

Přes Chilkoot Pass vedla nejkratší cesta k jezeru Bennett, kde pokračovala po vodě jezer a Yukonu do Dawson City. Na kanadské straně hranice Severozápadní královská kanadská jizdní policie NWRCMP vyžadovala, aby zlatokopové měli s sebou roční zásobu potravin. Přibližně 520 kg potravin a zbytek výstroje do hmotnosti cca jedné tuny muselo být vyneseno přes průsmyk na zádech. Obyčejný "zlatokop" postupně přenášel své vybavení (outfitt) po 30 kg 8 km. Dostat outfit z Deya k jezeru Bennett tak bylo nejméně třicet zpátečních cest. Celkem kolem 4OOO km, z čehož polovina byla s těžkým nákladem. Nejstrmější úsek, mezi Scales (váhami) a vrcholem průsmyku, představoval 40 výstupů pro každého z 18 000 lidí, kteří ho přešli ještě před instalováním (až pěti) lanovek. Na zádech byly přeneseny i piáno a skládací parník. Kana?ané účtovali na předepsanné vybavení vysoké clo. Ve snaze ušetřit kolem 150 $, přišlo mnoho lidí o život při přechodu okolních hor na ledovcích.

Průsmykem prošli nejrůznější lidé. Dobrodruzi, drsní muži , obchodníci, manželky misionářů, i pohledná "slečna", jen se svým úsměvem a banjem. Produktivní místa na "potocích" však byla už dávno zabraná a většině zlatokopů nezbylo, než pracovat za plat, nebo podíl pro jiné. Byli i ti, kteří se hned vrátili. Zlatá horečka v roce 1897 a cesta na Klondike byla největším dobrodružství jejich života. Je obtížné porovnat vynaložené úsilí našich předků s tím, jak nynější turisté s nejmodernějším vybavením jdou "na lehko" v jejich stopách. Chilkoot pass je chráněné památkové zemí UNESCO a kouzlo výstupu je v tom, že bez ohledu na kvalitu a váhu výstroje každý poznáme svou mez fyzických schopností, znalostí a vůle. Stejně jako před sto lety, kdy miliony lidí z celého světa snily o rýžovištích na Klondike, i nyní je jen malá "společnost" těch, kdo k nim šli, a na dně pánve našli SVÉ zlato. Cesta průsmykem je klenot ve sbírce zážitků. 
Druhý přechod hor je přes White Pass (Bílý průsmyk), místo proslulé Stezky mrtvého koně, úzkokolejné železnice a nyní i silnice, vycházející z města Skagway do Whitehorse.

John Sadilek, Vancouver, B.C.

Grizzly

přidáno: 2. 11. 2012 4:34, autor: Marek Štván   [ aktualizováno 2. 11. 2012 4:48 ]


.....v minulosti žil na západní cásti prérie, ve Skalistých horách a na Západním pobreží od dnešního Mexico City až k Polárnímu kruhu. V prírode nemel neprátele. Zbrane Indiánu ho nedokazaly premoci.  Byl uctíván.  Masky, drápy i kuže jsou dodnes používány pri indiánských obradech a tancích. Tento “král” mezi zvíraty kontinentu Severní Ameriky zacal být loven teprve po príchodu belochu na Divoký západ (v té dobe celé území na západ od reky Missouri). Beloši s jejich zadovkami Sharps (ráže 12.7mm) byli pro medvedy smrtelným nebezpecím. Roku 1848 privezlo 5 profesionálních lovcu do Fort Sutter (puvodne nejjižnejší ruská pevnost v nynejším Sacramentu / Kalifornie) 700 kuží z grizzly, které ulovili za jeden rok. Mexictí cowboyové vagueros chytali  ve španelské Kalifornii medvedy lasy, pro tehdy populární zápasy s jinými zvíraty (nejcasteji býky) v arénách. Vybíjení grizzly ve velkém zacalo až s rozvojem dobytkárství. Kolem roku 1870 bylo v provincii Tejas (nynejší Texas) necelých 100 000 kusu dobytka. Za pouhých tricet let (po válce mezi Mexikem a Spojenými státy) mel stát Texas již pres tri a pul milionu kusu hovezího dobytka. Dobytkári medvedy trávili, chytali do pastí, stríleli a štvali cvicenými psy. Lidé zacali jíst medvedí maso až v hornickém tábore El Dorado roku 1849. Za libru masa tehdy zlatokopové platili 1Ľ dollaru a o rok pozdeji se medvedí steaky servírovaly jako specialita i v San Franciscu. Poslední grizzly byl zabit v Texasu v roce 1890 a v Kalifornii roku 1894. Pri scítání grizzly v roce 1952 žilo ve Spojených státech (mimo Alasky)1=208 kusu, ale v 1959 už jen 850. Odstrel je nyní prísne regulován a videt plachého grizzly ve volné prírode (mimo Alasku) je velmi vzácné.

National Geographic film, o grizzly pri lovu lososu, je z reservace na Mc.Niel river (Alaska). Tam vodí ozbrojení hajní k nízkým vodopádum, behem tahu lososu až 20 diváku denne. Stastlivci jsou každorocne vylosováni z nekolika tisíc zájemcu. V Denali National Parku, kam vozím turisty, jsou grizzly jednou z hlavních atrakcí. Cestovat parkem jde pouze autobusem nebo pešky. Návštevníci mohou videt a fotografovat medvedy ze zavrených autobusu. Nepocetní sportovci, kterí jdou parkem pešky, ví o nebezpecí a narízeních pro zacházení s potravinami. Táborí na místech známých tím, že se jim medvedi vyhýbají. Grizzly lidskou prítomnost v parku ignorují.

Videt divokou zver a pohádkovou prírodu severozápadu je neodolatelným magnetem pro stále více návštevníku z celého sveta. Ani jakkoliv nestoudné ceny neodrazují rostoucí zástupy turistu, (pouze 25¤ z nich je na severu poprvé) od hledání míst, která zatím ostatní neobjevili. O grizzly je napsáno mnoho knih. Roztomilý je pravdivý príbeh o farmári, který našel osirelá mláđata, odvezl je domu a odchoval. Po ctyrech letech byli jeho milácci príliš velcí pro život na farme. Odvezl je daleko do lesa a pustil na svobodu. Do novin je všechny dostalo to, že medvedi byli doma, o osm hodin dríve než/li dobrák farmár, který jel autem.

Divoký západ mel nejen vyhlášené pistolníky a desperádos, ale i slavné medvedy. Na hlavu Blody Paws z Wyomingu, který pobil hodne dobytka a byl minimálne trikrát postrelen byla vypsána vysoká odmena, stejne jako na Red Robber z Utahu, který mel v zádech zarostlý hrot šípu, mnoho jizev od kulí a úspešne mordoval lovce. Postrelený grizzly vetšinou útocí. Zatím jsem neslyšel o nikom, kdo mel cas na grizzly vystrelit druhou mírenou ránu. Muj kamarád, který je 20 let profesionálním vudcem l

Medved hnedý, latinsky Ursus Arctos, je jméno druhu, nikoliv popis barvy. Nejznámejším z nich je Grizzly. Na pobrezí Alasky a Britské Columbie je pro ne idální mnozství potravy (tuleni, lvouni, lososi a štavnatá vegetace). Medvedum tu proste nestojí za námahu prát se o nejakou metrovou rybicku. Podle místa výskytu se jim ríká Brown Grizzly, Big Brown, Alaska Brown Bear, povestný Kodiak a další. Dospelý Kodiak, který je z nich nejvetším, váží mezi 450/540 kg a merí od nosu ke konci ocásku kolem 270cm. Když se postaví na zadní, muže být vysoký pres tri metry.  Grizzly miluje otevrené travnaté pláne a hory. Pozná se podle výrazného hrbu a tvaru hlavy se špicatým nosem. Stopy jsou nezamenitelné a drápy predních tlap (bežne nad 11cm) jsou viditelné i z dálky. Dospelý grizzly neleze na stromy. Casté jméno Silvertip (stríbrnák) je jim dáváno podle barvy srsti. (Její podsada je cerná a konce pestíku šedé až bílé). Kožich má stríbritý odstín. Plodnost samic je podstatne menší, než u cerných medvedu. S postupem civilisace se prostor, který potrebují ke své existenci stále zmenšuje. Mimo parku a reservací jsou velice plaší. Pokud jsou videt, je to málokdy za plného svetla. I dospelí si dovedou hrát. Plavou jen tak pro radost. Videl jsem samici s medvíđaty, jak se asi hodinu klouzali na zasnežené stráni. Nekteré medvedice mají mladé už ve svém ctvrtém roce. Oplodneny jsou približne v cervnu (pouze ty, které mají odchované mladé), vetšinou více, než/li jedním samcem. Podle klimatických podmínek a místa kde zijí, zalézají do svých doupat v dobe mezi ríjnem a koncem listopadu, pred první vetší vánicí. Doupata vyhrabávají na severní strane príkré stráne, casto pod koreny velkého stromu. Stejné doupe používají radu let. Samci jdou spát pozdeji a jinam. Zimní spánek není hibernace. Pro lékare je hlavolamem, jak medved, aniž sníží telesnou teplotu, dokáže zpomalit dýchání. Jejich organismus nemá nutnost vymešovat. Je normální, že behem zimy vylezou z doupete a patricne se protáhnou. Po dobu zimního spánku nepijí, nejedí a jsou zcela závislí na svém tuku, o který prijdou až po probuzení na jare, kdy nemají dostatek potravy. Prakticky neviditelná, oplodnená vajícka “cekají” na zimní spánek samice a zacnou se delit až po jejím zalehnutí. Pokud není zdravá nebo dost tlustá, potratí. Mladí se narodí témer spící samici v lednu/únoru. Jsou slepí, mají kratickou šedou srst a važí približne 450g. Mléko které pijí je tucnejší a nekolikanásobne bohatší na minerální látky a vitamíny než/li kravské. Aby vymešovali, musí jim medvedice olizovat zadecky. Když mladí vylezou z doupete, váží zhruba 3.6kg. Nohatých krasavcu je rázem plná strán. Medvedice je prísná matka. Nespustí mladé z ocí a trestá je pohlavkem až se kutálejí, nebo štouchnutím nosem. Dorozumívají se hlasem a pohyby. Malí vedí, kdy musí na strom a tam, pokud se opravdu nebojí, delají náramný kravál. Je radost videt, jak si dovedou na vetvi udelat pohodlí. Nekdy se stane, že samci mladé zabijí. Proc <...o tom jsou jen dohady. V opravdu velmi vzácných situacích se sejde vetší množství dospelých medvedu a mláđat. Bylo nafilmováno, že vetší samec uvolnil své lepší rybárské místo menší samici s mladými. Když medvedi nastaví bok, odvrátí nebo skloní hlavu, dávají tím znamení, že se nechtejí prát. Když se perou, používají zuby. Ve vzácných prípadech útoku na lidi, se jim vetšinou snaží ukousnout dolní cást obliceje. Mají svá teritoria, kde žijí celý život. Hnedý medved a jeho podskupina gryzzly je technicky masožravec. Vývojem se však jeho strava zmenila na 80 ¤ rostlin a nekde jsou už úplní vegetariáni. V Yelowstonském parku olizují s kamenu prusmyku migrující mury po kilogramech a žerou semínka ze šišek jednoho druhu stromu. dyžde táhnou lososi, jsou absolutne všichni medvedi na rybách. Z lososa mají nejradeji vnitrnosti, tucnou kuži a vrchní cást hlavy s mozkem a ocima. Tlapy jsou spíš lopaty na kopání, než na chytání cehokoliv. Mají v nich bájecný cit a umí vytlacit z ryby treba jen tucné jikry. Grizzly je povahou dobrák a lenoch. Dokáže ubehnout 50m za tri vteriny a v obtížném terénu mu neutece ani kun. Dává prednost “páchnoucímu” masu. Jen velmi vzácne žere lidské maso. Vidí stejne jako clovek, ale predvším se spoléhá na svuj bájecný cich. Slavný výrok experta je> “Když medved navetrí, ví i jakou barvu mely svatební šaty vaší babicky.” Postoj na zadních nohách není znamením agresivity, ale jen to, že se chce lépe podívat. Informacní tiskoviny v národních parcích podrobne popisují, jak se máte chovat a zacházet s jídlem, v místech kde jsou medvedi. Osvedcenou obranou, jsou zvuk klaxonu na stlacený plyn a povolené druhy obranných sprayu,....... pokud je cas na jejich použití.

Žertovné doporucení experta a biologa Adolfa Murie, na nejbezpecnejší zpusob cestování v místech, kde se grizzly vyskytuje je> “jít s nekým, kdo utíká pomaleji”. Místo kde došlo k nejvetšímu množství úrazu zaprícinených grizzly je v Montáne (Glaciar/Ledovcový národní park), kam jezdí každý rok nekolik miliónu návštevníku. Behem osmdesátých let tam ze 150 úmrtí jen šest zavinili grizzly. Prapredkové medvedu byli menší dravci. Nynejší medvedi jsou (s výjimkou polárních) prevážne býložravci. Vzledkem k snadné dostupnosti rostlinné potravy jsou podstane vetší. Z Hnedých medvedu, s jedinou podskupinu middendorfi žijící na trech ostrovech Alasky (Kodiak,Afognak a Shuyak), je Grizzly nejznámejším. V horách, kde žijí, není obcas dost potravy. Proto se evolucí prizpusobili (tvarem hlavy, tlap a zubu) pro vyhrabávání korenu a hlíz. Na otevrených pláních hor, bez možnosti ukrytu pro mladé, jsou medvedice vždycky nebezpecné a nikdy nespustí potomky z ocí. Síla cloveka je prý srovnatelná se silou šestimesícního mládete. Když se grizzly pere s ostatními medvedy, jeho zbraní jsou zuby. Asi proto ve vzácném prípade napadení cloveka, útocí na jeho oblicej, hlavu a krk. Když se clovek nehýbe, vetšinou o nej ztratí zájem a odejde. Nevychovaný pes muže být pro majitele osudným. Okamžikem, kdy cokoliv pred grizzly utíká, zmení se to v zajímavou korist. Hysterický pes pak hledá záchranu u svého pána, na kterého navede útocícího medveda. Grizzly nejen jedním kousnutím snadno zabije dospelého býka, ale odnese ho lehce i stovky metru daleko. V situaci, kde by Cerný medved nekoho jen škrábnul, grizzly mu ukousne celý oblicej. Oba druhy medvedu jsou povestné “blafováním”, kdy predstírají ruzné stupne agresivity, ale ke kontaktu dojde jen málo kdy. Když libovolný medved zraní, nebo dokonce zabije lidi, je to novinárskou senzací a medved je bez výjimky zastrelen. Pitva potvrdí, jestli jde o skutecného vinníka a celý prípad je odborne vyšetrován. Nekterí lidé tvrdí, že k životu potrebujeme dinosaury, stejne jako grizzly a podobne nebezpecná zvírata, která omezují naši bezpecnost v prírode. Vzhledem k množství návštevníku v národních parcích, je pro hajné praktictejším vychovávat medvedy.

Medvedi mají podobný zažívací systém jako clovek. Lidské jídlo je pro ne mnohem snadneji stravitelné a výživnejší. Na Aljašce jim biologové a hajní postríkali nos obranným sprayem nebo je stríleli do zadku nejmenšími ptacími broky, aby se zacali vyhýbat lidem. Bylo to bolestivé, ale nedošlo ke zranení. Jinde je krmili chemicky “upraveným” žrádlem, ve snaze odnaucit je žebrat.

Na rozdíl od grizzly, Cerní medvedi žijí výhradne v lesích. Neagresivní, zvedaví “loupežníci”, jsou v loveckých predpisech zarazeni do kategorie zvere strední velikosti, která v urcitých prípadech zásahu umre (stejne jako lidé) následkem šoku. Mají nejen své podivíny, ale i prenáramnou sílu a vynikající pamet. Rychle se naucili žít v okolí lidí a dospelí jedinci, znají lovecké predpisy lépe, než/li kdejaký hajný. Na kontinente je jich približne pul miliónu. Napríklad ve státe New York, kde (žije kolem 4100 kusuý lidé strávili nejméne 77 milionu “turistických dnu” ve stejném prostredí s medvedy, se prihodila behem 20 let pouze 3 lehká zranení. V prípade skutecného napadení cerným medvedem, je pro nej clovek úlovkem a zacne být ihned konzumován. Jedinou obranou je maximální agresivita, která obvykle útok medveda zastaví.

Když dojde k úrazu, vetšinou jsou vinni lidé nebo zatím ješte hloupí medvedí výrostci. Dospeláci znají nejen hajné v parcích, ale i jejich auta. Dovedou se patricne chovat a je obdivuhodné, co si nechají od lidí líbit. Tam, kde jsou loveni, mají pudovou hruzu z lidí a zásadne se jim vyhýbají. V prírode se druhy nekríží, ale v zajetí byly prípady, že mely spolecne mladé. Oba druhy s oblibou jedí kvety pampelišek, žaludy, bukvice a bobule. Grizzly dokáže tloustnout až pres pul kg denne. Pri jejich lovu je nejlepší zásah prvou ranou na kost lopatky (nejtežším možným projektilem), který zvíre chvilkove ochromí. Medved se zacne tocit. Záložní strelec má pak možnost další rány, která by mela být smrtelná. I perfektne strelený má dostatek adrenalinu, aby mu hned nedošlo, že je vlastne mrtvý. Podle statistiky na Yukonu, každý ctvrtý lovcum utece. Kdo strílí v sebeobrane, musí být schopen zabít grizzlyho, který se na nej rítí jako buldozer, (vetšinou hustým roštím) rychlostí až 13.4m za vterinu, na velice krátkou vzdálenost. Biologové (pokud nosí zbrane) dávají prednost nejkratší težké borkovnici, “pumpe” s náboji BB/slug. Návody, jak se chovat pri útoku grizzly, rozdávané v národních parcích......koncí “uklidnující” radou > schoulit se do fetální posice s rukama chránícími zátylek, naprostou nehybnost a zásadne neutíkat. Nejrozšírenejší prevence proti setkání s libovolnými zvíraty v divocine je rolnicka nošená na tkanicce boty. Je nutné skutecné dodržování všech predpisu, predevším o zacházení s potravinami. Možnost mít nehodu s medvedy je menší, než vyhrát v loterii, ale i to se obcas nekomu podarí.

John Sadilek, Vancouver, B.C.

Černí medvědi

přidáno: 2. 11. 2012 4:33, autor: Marek Štván   [ aktualizováno 2. 11. 2012 4:52 ]


Pro nás místní představuje méďa tak trochu dilema v tom, jak je máme rádi. Máme s nimi spoustu zážitků. Fotografujeme je, jsme jimi okrádáni o dobroty a někteří je obdivujeme i v guláši, co se vaří s listy vavřínu, jalovcem a kyselou smetanou. Musím nerad přiznat existenci i těch, kteří guláš zničí mrkví a červeným vínem z Francie. Kamarády z Evropy a turisty odkudkoliv, které vozím do lesa, po prvním setkání především zajímá, kdo jí koho. V lese je definitivně nejnebezpečnějším tvorem člověk. Moudří medvědi to vědí. Na kontinentě Severní Ameriky jsou jich tři základní druhy. Nekříží se a reagují na člověka zcela odlišně. Polární medvěd je nejnebezpečnějším pro lidi, protože mají stejnou velikost a občas i barvu jako jejich základní potrava/tuleni. Nebudeme, ale tábořit na ledových krách a tak má "povídání" jsou jen o zbývajících dvou druzích, kteří jsou medvědi Černí a Hnědí.

Chlupatec, ktrému se u nás v lese nevyhnete, Ursus Americanus, neboli černý medvěd je notorický lupič, který nejí snad jen žulu. Absolutně nejraději má med. Často ví, co je konzerva i jak si s ní poradit. Až budete sbírat borůvky a na druhé straně keře bude mít někdo děsně chlupatou ruku, tak to je ON. Že se jmenuje černý, mu nevadí, aby nosil kožíšek v libovolné barvě od vzácně bílé, až do všech ostínů skořicové, hnědé a černé, s častou bílou skvrnou na spodní části krku. Trik, jak hledat medvěda v lese, je najít "spálený pařez" s ušima. Máte/li pušku, mé?a zdrhne. V případě pouhého fotografování / pózuje. Pak je vše podle loveckých předpisů, které oni pečlivě studují. Medvědí panímáma s mladými se nesmí lovit, což dobře ví. Když je v lese kravál, její mládež si hraje. Pouze medvěd starší než dva roky, a bez společnosti mladých, může být loven. Jsou nesmírně mazaní a s jediným životním cílem / být tlustý. Za extrémně vzácných okolností, vždy vyprovokován a nebo v sebeobraně, mé?a použije sílu i proti lidem. Co je agresivita, může znamenat v medvědí logice něco jiného než u nás. Po pohlavku od medvěda nemá kdokoliv sílu chodit. Černí medvědi se mezi sebou perou mlácením předními tlapami. Když v lese najdou cokoliv k jídlu, neváhají a hned to začnou jíst. Může to být ruksak s jídlem, který si medvěd našel, i když ho právě nesete na zádech. Mám kolegu, se kterým si ten, jinak krasavec, chvíli kutálel a kousek z něj i ukousl. Ve všech národních parcích Kanady se rozdávají brožůrky v mnoha jazycích, co a jak dělat, když se s medvědy setkáte. Osobně nosím všechny ty tiskoviny, ale pro případ, že zvířata nečtou dost pozorně i "velkorážové domlouvadlo". Chci Vám však medvědy předstravit.

Černý medvěd žije v mírném klimatickém pásmu na celém kontinentě Severní Ameriky. (podtržené je rozdíl mezi hnědými a černými medvědy). Pro první usedlíky byl prasátkem lesů. Jeho sádlo je nejlepší tuk pro pečení jemného cukroví. Ač loven, jejich počet v Kanadě pomalu stoupá. Normálně žijí 12 až 15 let. Medvědice se páří jen s jedním samcem a má nejčastěji dva nebo tři mladé každý druhý rok. Na zimní spánek si doupě nestaví, ale spokojí se s vývraty, jeskyněmi nebo i dutým stromem, kde zimu přečkává. I dospěláci lezou na stromy jako veverky, protože mají krátké drápy. Černý medvěd může být stejně velký jako malý grizzly. Jsou nohatí, mají dlouhou hlavu s "římským" nosem, nezaměnitelné stopy a rovný hřbet. S černými medvědy je spousta trampot. Jsou všežravci a je jich moc. Lidské jídlo je pro ně výživnější a pohodlnější k získání, než třeba vyhrabat mraveniště. Medvědi vědí, kde jim nikdo neublíží, termíny lovecké sezony i přesné hranice rezervací a parků. Například v parku Wells Gray, (Britská Columbie) znají medvědi hajné i auta, kterými jezdí. Jak je zahlédnou, přestanou žebrat jídlo od turistů a začnou způsobně pózovat nebo jíst dokonce i trávu. Každý můžeme dlouho povídat o tom, co jsme si navzájem s medvědy provedli. Když se černí medvědi chtějí přistěhovat k lidem a jejich jídlu, většinou si někdo stěžuje. Lesníci pak přivezou past, tedy kus veliké roury na podvozku s padacími dveřmi na jedné straně. Medvěda chytí a odvezou ho daleko. Potíž je v tom, že mé?ové mají svá území, a když je někde vypuštěn nový, má potíže s těmi, co už tam bydlí. Většinou se za pár dní vrátí odkud byl odvezen a skončí smutně. Protože jich je hodně, nejsou opředeni pověstmi jako vzácný a plachý grizzly. Ve Wells Gray (520 000 hektarů), je na 33 grizzly několik tisíc černých medvědů. Každý přijde rychle na to, že je les bezpečnější, než libovolné město kdekoliv na světě. V soutěži o snědení našich zásob medvědi dokáží divy. Je předpis, že se jídlo má věšet 4m vysoko a 2m od kmene stromu. Na experty v Yosemitském parku je předpis krátký. Co se stalo mě je, že majestátní medvědice poslala na větev výrostka. Ten ukousal provaz, na kterém visel ruksak s jídlem a mne, i s šutrem v ruce, pak držela parta Američanů, že prý jsem u mé?ů na návštěvě a nesmím je ani bacit. Ti zločinci v klidu povečeřeli mé zásoby na tři dny, včetně zubní pasty, a spokojeně odešli. Tři dny jsem pak jedl zdravé horolezecké nedobrosti, které jsem dostal...... Bez medvědů a jejich mrňousů by u nás v lese bylo děsně prázdno.

John Sadílek, Vancouver, B.C.

Medvědí paštika

přidáno: 2. 11. 2012 4:30, autor: Marek Štván   [ aktualizováno 2. 11. 2012 4:50 ]


Kdo kdy dělal jakoukoliv paštiku zjistí, že paštika z medvěda je stejně jednoduchá jako cikánská, z telecích jater, nebo z králíka.

Než se pustíme do vlastní přípravy paštiky, je třeba postarat se o několik detailů. První z nich bude pro Čecha zakoupení letenky do lesa, kde se medvědi vyskytují. V mém případě volba padla na les kanadský, kde je údajně medvedů víc, než lidí a králíků dohromady.

Letadlo by mělo přistát na letišti a ne v lese zamořeném medvědy. To však není tak velký problém. Potom si stačí vyhlédnout někoho, kdo má loveckou licenci, pušku, auto s náhonem na obě nápravy, lovecký lístek a především ochotu vás odvézt do lesa a ukázat "černej pařez s ušima", což je náš medvěd.

Přeletěl jsem přes kousek oceánu, a vyrazil s kamarádem na lov. Lesní cestou jsme dojeli na správnou paseku, v dešti složili horu výstroje a postavili kemp. Jezdili jsme v nádherných horách s vyhlídkami na mořské fiordy a vodopády. Počítat srnky a divoké husy, které jsme potkali, přestalo mít brzo smysl. Jeden medvěd, jako černá koule, pospíchal přes cestu někam úplně jinam. Druhý den, pozdě odpoledne náš paštikovej podlehl akutní otravě olovem a padl jako "šranky" s prostřelenou míchou prvého krčního obratle. "To aby se nepoškodilo žádné maso a neplýtvalo patronami." Surovina k výrobě paštiky nám ležela u nohou. Konečně jsem mohl začít spolupracovat i já. Medvědovi jsme museli odložit kabát, zabalit tábor, vše naložit, udělat test masa pod mikroskopem a odjet ke sporáku s troubou. Potom jsme mohli přikročit k vlastní výrobě paštiky.

Jednoduchý recept na deset kilo medvědí paštiky...................

Vezmeme jednoho středně velkého černého medvěda /ursus americanus/ o hmotnosti kolem 150kg, aby jsme získali 5 až 5.5kg jater.

Odblaněná a na jemno umletá játra smícháme s 2.5 kg vařeného mletého medvědího masa, 1kg škvařeného medvědího sádla, 20 vejci bez skořápek, 20 žemlemi namočenými alespoň dvě hodiny ve dvou litrech plnotučného mléka, jednou hlavou česneku, 20dkg cibule, 1.5dkg čerstvého zázvoru a dochutíme hrstí mletého černého pepře, dvěmi hrstmi soli, třemi hrstmi majoránky, lžicí bílého pepře, dvěmi lžícemi čerstvě nasekaného tymiánu, lžičkou muškátového květu, dvěmi lžícemi Vegety a vše zamícháme.

Hmotu necháme odležet po dobu, nežli dopijeme první láhev Opilínu. Z vepřového sádla nakrájíme jemné plátky kterými vyložíme formy, které naplníme odleželou směsí. Pečeme 90 minut při teplotě 350oF. Vůně pečení zaručí, že návod na skladování paštiky je zbytečný. Exotickou lahůdkou je i medvědí Tatarský biftek, polévka z tlap a celé spectrum gulášů.

John Sadilek, Vancouver, B.C.

Buffalo

přidáno: 2. 11. 2012 4:29, autor: Marek Štván   [ aktualizováno 2. 11. 2012 4:52 ]


Ač téměř vyhuben, stále více se objevuje ve státních parcích a na farmách USA a Kanady. Jeho maso, s nízkým obsahem tuku je módní specialita, především v Evropě a Japonsku. Málokdo už ale dnes ví, jak se buffalo skutečně "lovil".

Indiáni většinou nepoužívali střelné zbraně, i když je už měli. Šípy se nemuseli kupovat a daly se použít i několikrát. Způsoby lovu byly od připlížení k osamělému kusu, až po splašení celého stáda tak, že se zvířata pobila pádem do rokle. Nejčastěji celý kmen uvedl stádo do pohybu a když běželo ve velkém kruhu, jezdci na jeho obvodu začali zvířata zabíjet. Kruh se zmenšoval a lov končil bu? vybitím všech zvířat, nebo když už jich měli dost. Pro prérijní indiány byl Buffalo zdrojem většiny životních potřeb.

Následek občanské války byla nezaměstanost a masové osidlování západu. Na založení dobytkářského statku bylo třeba mít hodně peněz. Obyčejný člověk většinou na zabrané půdě jen sázel budoucí úrodu, nebo pracoval u dobytkáře jako málo placený COW POKE. Tehdá měli zloději dobytka velmi krátký život. Pro mnohé usedlíky bylo požehnáním, když začala poptávka po bisoních kůžích, na kožešiny jako koberce, přehozy, těžké kožichy, výrobky z vlny a kůže na výrobu řemenů a obuvi. Chudý muž si konečně mohl poctivě vydělat na živobytí. Vše co potřeboval byla jen puška, kůň, mezek, vůz a pomocníci, co za podíl stahovali kůže. Profesionálním lovcům se tehdá říkalo Buffalo Runners.

Stejně jako indiáni, i běloši z počátku zabíjeli ze sedla běžícího koně. HORSE runners jeli tryskem vedle utíkajícího zvířete a na vzdálenost menší, než metr stříleli. Pro sílu bisoní lebky zásah mezi oči nebyl vždy úspěšným, i když právě pan Cody/Buffalo Bill tak získal svou pověst, když zásoboval masem stavbu železnice a za 18 měsíců zabil 4 280 kusů. Je záznam i o lovci, který zastřelil na dvanáct ran jedenáct bisonů reolvery. Perkusní Colt Dragoon 44.cal. byl dost silným na bisona a ideální na ochranu proti indiánům. Původní předovky byly po válce nahrazeny karabinami SPENCER se sedmi patronami v zásobníku a pověstnou puškou HENRY, která se svou ráží 44cal. stejně jako WINCHESTR model 1873 nebyla dost silná, na mohutné zvíře, ale zato měla 16 patron v zásobníku. Opakovací pušky byly účinné jen na minimální vzdálenost střelby ze sedla.

Spůsob lovu většiny profesionálů se nazýval STALK AND STAND. Lovec, řečený KILLER vybral stádo. V noci před lovem umístil své pomocníky s vozy blízko budoucí porážky a před rozedněním našel místo proti větru, 300m od stáda. První ranou úmyslně jen postřelil vůdčí krávu. Vzdálenost 300m byla proto, že vybrace zvuku výstřelů byla podobná hřmění bouřky a bisoni, ktří mají špatný zrak a sluch, výstřely ignorovali. Zvědaví bisoni, nervozní z pachu krve a bez svého vůdce, se začali motat kolem raněného kusu,. Lovec jich pak pohodlně postřílel tolik, co mohli jeho pomocníci ten den zpracovat na ploše menší než 50m. Dva sehraní SKINNERS dokázali zpracovat až 30 kusů deně a potřebovali pouze pytel ostrých nožů. Padlý kus byl otočen na záda. Kůže rozříznuta od krku přes břicho až k ocasu a v polovici nohou. Na hlavě končil řez ponecháním uší. Kůže pak byla stržena pomocí lana koněm. V letech 1871 až 1884, kdy porážka dosáhla vrcholu, byla mezi profesionály nejpopulárnější puškou jednoraná zadovka SHARPS. Původně v ráži 12.7mm byla ideální, ale zákluz výstřelu byl příliš brutálním. Po roce 1876 proto už většina lovců, včetně BUFFALO RUNNERS používala sice stále slavnou Sharps, ale s lehčím kalibrem 44 a 45 11.1mm a 11.43mm které byly přesné na vzdálenost NAD 640m. Patrony stály $1 za kus a v době, kdy za staženou kůži podle její kvality dostávali lovci mezi $2/$3 každý zbytečný výstřel snižoval citelně výdělek skupiny. Lovci, kteří strávili na pláních dlouhou dobu kupovali střely a přebíjeli patrony, aby ušetřili především místo ve vozech. Při střelbě z těžké pušky bylo nutné mít oporu. Střelecké hůlky, byly dva tvrdé pruty kolem 120cm dlouhé, svázané kousek od horního konce a delší stranou se před střelbou zasekly do země. Nosily se ve stejné ruce jako puška. Dalekohledy na puškách byly neoblíbené.

Na prérii, kde nikdy nepřestane fičet vítr je málo míst s vodou. Runners a jejich pomocníci, oblečeni do jelenic nebo těžkých kožichů, špinaví, zavšivení, trpící srabem, spali na holé zemi v dešti a sněhu. Pomocníci, zalepení krví, nejen páchli mršinou, ale byli vystaveni stejným parazitům a trapičům, jako bisoni které stahovali. V mnoha případech tak pracovali jen bývalí trestanci, kteří neměli jinou možnost obživy. Jen přežít nebylo snadné. Splašené stádo rozdupalo cokoliv v jeho cestě. Navíc indiáni jihozápadu byly vyhlášení svou neuvěřitelnou krutostí.

Jeden z runners ve svých pamětech tvrdí, že bylo běžným postřílet sto kusů z jedné posice a on údajně střílel přes 10 000 kusů ročně. Ověrěný rekord měl Thomas C. Nixon z Dodge City Kansas, který se v baru vsadil, že nikdo nedokáže postřílet víc buffalo než on. S procesím zvědavců našli velké stádo u Bluff Creek. Před svědky jich pak postřílel 120 během 40 minut čistého času. Rozpálil svou Sharps 45/90 tak, že pušku zničil. Módním "sportem" bylo střílet bizony z oken vlaků. Stovky buffalo byly deně zabity a nechány hnít vedle kolejí.

Komerční zabíjení začali indiáni. Pemican a kožešiny byly po r.1800 populární v Canadě. V USA byli sříleni např. jen pro jejich jazyky. Odhaduje se, že 2 miliony bisonů bylo zabito indiány pro "whiskey", což byl tehdá ředěný líh. Na Americké prérii žilo původně 75 až 100 milionů bisonů. Protože dospělí samci neměli kvalitní vlnu na zadcích, lovci zabíjeli jen krávy a mladé kusy. Když roku 1870 nestačila Argentina uspokojit světovou potřebu kůže, pouze zimní lov se rozšířil na celoroční vybíjení. Roku 1873, železnice zavedla do provozu chladírenské vozy s ledem. Poslední náklad kůží a masa opustil prérii roku 1884. Roku 1888 bylo v celých USA už jen 1300 kusů. Vybledlé kosti se zužitkovaly na hnojivo a miliony majestátních buffalo zmizely beze stop. Necelých 20 000 profesionálů tak změnilo nenávratně středozápad Ameriky. Nikdy v historii však nebyli lepší střelci, než Buffalo runners.

John Sadilek, Vancouver, B.C.

Přebíjení kulových patron

přidáno: 2. 11. 2012 4:18, autor: Marek Štván   [ aktualizováno 2. 11. 2012 4:53 ]


V USA je právo na vlastnictví zbraní zaručeno ústavou. Pro mnohé občany jsou jejich zbraně a neomezená možnost vlastní výroby střeliva spojeny s pocitem osobní svobody. Nedávno pouhá fáma, že vláda US uvažuje o nařízení výroby a prodeje roznětek s časovým omezením funkčnosti, vedla na celém kontinentu k nákupní panice. Továrny pracovaly celé měsíce na tři směny a v obchodech, pokud roznětky měli, byl jejich nákup omezen. Nyní, "jen tak pro jistotu", máme všichni velice slušné zásoby všeho, co může být v budoucnosti "jinak".


Masově vyráběná tovární munice je vyvinuta pro dosažení universálně optimálních výsledků při střelbě ze všech zbraní daného kalibru. Pro nás je důležité vědět, že každá hlaveň je jiná.


Při domácí výrobě nábojů je možné najít vhodnější druh a množství střelného prachu, v kombinaci s tvarem a váhou projektilu pro určitou hlaveň a její vibraci při výstřelu, než je v továrních výrobcích. Pouhé 0.032gr prachu, vysunutí střely v náboji, nebo značka roznětky mají vliv na přesnost zásahů. Další výhodou domácího přebíjení je pohodlí při terčové střelbě. Kdo zná zpětný zákluz revolveru 44MG s těžkým projektilem a maximální prachovou náplní, ocení měkkost a přesnost střelby při použití redukované prachové náplně patrony, postavené jen pro střelnici. Je možnost sestavit náboje, které jsou ideální pro určitý terén i velikost zvěře tak, že odpadne potřeba mít další pušku. Přebíjení je náročné na čas. Počáteční vydání na základní vybavení je několik set dolarů. Místo několika obvyklých ran před loveckou sezonou začnete střílet celoročně. Americký sport, Bench Rest Shooting získává oblibu i v Evropě. V této disciplíně většina střelců používá specielně postavené zbraně a opory. Jde o docílení co nejmenšího rozptylu na určenou vzdálenost (podle ráže zbraně, 100 až 300m) pěti nebo 10. zásahů. Střelci si sestavují patrony podle žárlivě tajených receptů. Oficielní světový rekord je skupina zásahů s rozptylem 0.22mm.


Výroba brokových patron se odlišuje od kulových v podstě jen tím, že se při jejich sestavování používají objemové míry. Základní princip je stejný.


Střelecký sport je v USA a Kanadě obrovský business. Dostupný výběr přístrojů a základních prvků je pro Evropany téměř nepochopitelný a zatím se dá koupit vše potřebné pro přebíjení bez jakéhokoliv omezení.


Moje osobní zkušenost s levnými druhy výrobků není dobrá. I když jsou na trhu lepší a dražší lisy a formy, osobně používám výrobky od Kalifornské firmy RCBS. Váha na střelný prach musí být co nejpřesnější. Je třeba mít kompletní vybavení a nevynechat žádný stupeň v procesu výroby, i když z počátku máte dojem, že možná není nutný. Přebíjet jde pouze mosazné nábojnice pro roznětku typu BOXER, které, stejně jako u brokových patron, jdou snadno po použití vyměnit za nové.


Obrázky.....Boxer Primer...Typ používaný v Amerických nábojích s centrálním zápalem pro vojenskou i sportovní střelbu. Berdan Primer... Typ používaný pouze v Evropských nábojích. Zápalka potřebuje vyvýšený střed dna prostoru pro její umístění ve dnu nábojnice, který má funkci kovadlinky.


Velcí výrobci munice v USA prodávají knihy přesných návodů s tabulkami doporučených, i maximálních vah a kombinací různých druhů střelných prachů s projektily, které vyrábějí. Informace, z (nejlépe několika) manuálů, jsou naprosto nutné k přebíjení. Další část těchto knih jsou tabulky balistiky a technických parametrů projektilů. Nedodržení postupů a překročení maximálních předepsaných parametrů v manuálech výrobců většinou poškodí zbraň a může mít tragické následky. Je několik způsobů přebíjení apodle toho i typů odpovídajícího vybavení.


Základní postup:
.........Nábojnice Typ BOXER....... může být opakovaně přebíjena podle stupně jejího opotřebování, které je ovlivněno především sílou prachové náplně a počáteční tloušťkou jejího kovu.
.........Vyberete kombinaci potřebné velikosti držáku nábojnice a forem pro patrony, které budete přebíjet.
.........Vyčistíte povrch nábojnice.
.........Vyčistíte vnitřek jejího hrdla.
.........Čistou nábojnici namažete na speciální podložce tak, že mažete pouze stěny, ale ne základnu, krk a ramena nábojnice (není nutné mazat každou nábojnici, ale jen každou druhou, nebo třetí).
.........Do universálního přebíjecího lisu vložíte držák na nábojnici a našroubujete první z forem na její tvarování.
.........Nábojnici vložíte do přebíjecího lisu. Prvým stlačením páky je nábojnice zformována do původních rozměrů. Roztáhne se její hrdlo, pro budoucí vložení projektilu a vyrazí se použitá roznětka.
.........Mechanicky pákou zatlačíte novou roznětku do nábojnice.......... Je mnoho způsobů, jak provést tuto operaci. Libovolné znečištění roznětek mazadlem končí jejich selháním.
.........Šuplérou s mikrometrem změříte délku nábojnic. Jsou/li nad určenou délku, musí se seříznout. Ostré hrany řezu se zaoblí ruční frézou.
.........Navážíte vybraný střelný prach. Citlivost váhy musí být minimálně na setiny gramu. Oběmové měrky prachu nejsou dost přesné pro puškové patrony.
.........Nasypete prach do nábojnic. Z bezpečnostních důvodů musí střelný prach zaplnit víc, než 605 objemu nábojnice.
........Našroubujete druhou formu do lisu. Je nutné pečlivě vykalibrovat hloubku usazení střely v patroně tak, aby střela měla minimální vzdálenost k počátku vrtání hlavně. Forma jde dále seřídit tak, že horní okraj krčku/hrdla nábojnice se zalisuje do drážky ve střele (crimping).
........Do držáku vložíte nábojnici s instalovanou roznětkou a odváženým prachem. Do jejího hrdla zasadíte projektil. Stalačením páky vše zalisujete dohromady. Výsledek je hotová patrona.


Pro náboje do revolverů a pistolí je postup odlišný. Formy jsou tři, místo pouhých dvou. Na střelný prach se používají objemová měřidla. Existuje celá řada různých nástaveb na základní lis, které umožňují udělat jedním pohybem páky všechny operace najednou. Na podobných přístrojích je snadné udělat až několik set patron za hodinu.


Vyrábění střeliva doma je v severní Americe stejně staré jako používání střelného prachu. Představa, že přebíjením budete šetřit peníze, je stejná lež, jako že na severu běhají jen tak po lese metráky masa úplně zadarmo. Když provádím evropské turisty po lesích, líbí se jim povídání o tom, na kolik příjde libra losího masa. Začíná cenou krabičky zápalek, pak terenního auta .....a končí výdajem za rozvod. Kdo hodně střílí, nepočítá náboje, čas ani peníze. Po letech skončíte i vy se "skromným" arsenálem velice specielních zbraní, hromádkou knih, sbírkou drahých přístrojů, zajímavými přáteli a hrůzou, že když vaše chaloupka bude hořet, explose prachárny rozmetá i odlehlé usedlosti nic netušících sousedů. Sladkou odměnou je radost z obzvlášť dobře děravého "papíru", silné zážitky z mnoha dnů strávených v přírodě i to, že ulovené zvíře nemělo čas poznat bolest.


Adresa firmy RCBS pro poslání katalogu (zdarma) je ....BLOUNT,INC....Sporting Equipment Division ....RCBS Operation....605 ORO DAM Boulevard.... Oroville CA 95965 ....USA.


Adresa na Bench Rest asociation je: National Bench Rest Shooters Assoc.(NBRSA) ..... 2027 Buffalo....Levelland, TX 79336 USA.


John Sadilek, Vancouver, B.C.

1-9 of 9