Národní park Joshua Tree: První setkání se spalujícím horkem a drsnou pouští
Z letištního terminálu jsme se dostali celkem rychle, protože jsme cestovali pouze s příručními zavazadly. Hned u východu jsme našli zastávku shuttle busů do jednotlivých autopůjčoven. Autobus s logem Budget dorazil snad jako úplně poslední. Při čekání jsem si krátil čas prohlížením nápisů na ostatních vozech a sledoval, kolik různých společností na LAX vlastně funguje. Byli jsme na jednom z nejrušnějších letišť světa, takže jich bylo opravdu požehnaně.
V Budgetu na nás byli připraveni. Díky pokročilé noční hodině jsme navíc byli odbaveni úplně bez fronty. Obsluha si vyžádala pas, řidičský průkaz a kreditní kartu. Obratný obchodník nám sice ještě vnutil plné pojištění, čímž se celková částka vyšplhala na 949,16 $, ale alespoň jsme měli klid na duši. Tuto sumu mi půjčovna zablokovala na kreditní kartě s tím, že ji strhne až při vrácení. Vůz se mimochodem vrací s plnou nádrží. S výjimkou této autopůjčovny jsme pak už po celou dobu cesty platili výhradně klasickou debetní kartou. Měl jsem na podúčtu uložené přímo dolary, což pro mě bylo výhodnější – vyhnul jsem se nevýhodným konverzím z korun. Kreditní kartu jsem po zbytek cesty vytáhl už jen několikrát. Druhou, záložní kartu, jsem vyzkoušel pouze pro jistotu, abych si ověřil, že v USA v případě nouze funguje.
Ani si nepamatuji, jestli v půjčovně vůbec chtěli vidět mezinárodní řidičák, nebo jim stačil náš český. Zeptali se ještě, zda máme požadavek na barvu. Protože mezi nabízenými vozy byla moje oblíbená červená, za pár minut už jsme s klíči a dokumenty v ruce hledali na parkovišti červený Escape. Auto bylo čisté, jediným detailem byla špína na plastových prazích dveří – někdo před námi ho zřejmě prohnal prachem a pískem pouště, což se z těchto plastů těžko smývá.
Před cestou jsem neustále řešil, co budeme dělat, když přiletíme do L.A. takto pozdě v noci. Zda narychlo hledat motel na přespání, nebo jet rovnou směrem k Joshua Tree. Zpoždění při příletu, natěšení z hladkého převzetí auta a adrenalin z prvních momentů v Americe nakonec rozhodly za nás. Měli jsme plnou nádrž, zapnuli navigaci v mobilu a vyrazili ven z L.A. Ve změti dálnic s mnoha pruhy, které byly tou dobou naštěstí téměř prázdné, jsme trochu náhodou trefili ten správný směr do města Yucca Valley – zkrátka začátečnické štěstí.
Cestou jsme se zastavili v městě Corona u McDonald’s, kde jsme v drive-inu nechali 16,97 $ za jídlo pro dva. Po příjezdu do Yucca Valley byla stále tma a únava už dosáhla hranice bezpečného řízení. Zaparkovali jsme proto na přilehlém parkovišti za pumpou Valero a usnuli na sklopených sedadlech. Díky svítání a jet lagu jsme se ale probrali poměrně brzy. Pokračovali jsme městem, zastavili u pumpy Shell na dotankování za 21,26 $ a zeptali se obsluhy, jestli prodávají SIM karty a kde je nejbližší supermarket. Walmart byl velmi blízko, takže hned po otevření kolem 7:00 jsme nakoupili velký balík PET lahví s vodou a první zásoby jídla za 8,07 $. Všechno bylo přesně tak, jak jsme doma slyšeli – ceny byly podobné nebo jen mírně vyšší než v Česku a daň se připočítává až u pokladny. Za vyšší ceny jsme ale dostali obří balení, která se snad ani nedala na jedno posezení sníst nebo vypít. Samotný Walmart v tak malém městečku byl obrovský, velikostí připomínal pražské Makro ve Stodůlkách.
V oddělení elektro jsme rovnou pořídili SIM kartu AT&T za 10,74 $, kterou jsem na parkovišti v autě hned aktivoval. Původně jsem plánoval, že ji pořídím už při přestupu na letišti nebo později u první pumpy, ale tak to v USA moc nefunguje. Za aktivaci přes automatickou hlasovou asistentku jsem zaplatil debetní kartou 65 $ za měsíční tarif s neomezeným datovým limitem. Hovory jsme neplánovali, takže jsem jejich cenu neřešil. Mobil s touto SIM nám pak sloužil jako navigace a Wi-Fi hotspot pro celé auto.
Během cesty jsme ale zjistili, že mimo města a hlavní tahy není na jihozápadě vůbec jisté, že si zavoláte. Karta AT&T často neukazovala žádný signál nebo jen jeden dílek, přes který data vůbec neběžela. V tom byly paradoxně lepší moje české SIM karty, hlavně ta od Vodafonu v iPhonu, protože si mobil mohl v roamingu vybrat, do sítě kterého amerického operátora se připojí. To bylo sice použitelné jen pro nouzové volání a nikoliv pro data, ale i tak to byl dobrý záložní plán. Před odletem jsem si samozřejmě pohlídal, abych měl datový roaming striktně zablokovaný jak v mobilu, tak v uživatelském nastavení přímo u operátora.
Další cesta už vedla nad město do hor, protože Joshua Tree leží – stejně jako mnoho dalších míst na naší trase – ve vyšší nadmořské výšce. Celá naše trasa v tomto ohledu vedla přes neuvěřitelné extrémy. Ať už šlo o nadmořské výšky, které hravě předčily naši Sněžku a dokonce i tatranský Gerlach, nebo naopak o Death Valley, kde jsme se pro změnu dostali hluboko pod úroveň moře.
