Úvod

V lednu 2019 jsem na rodinné oslavě od kamaráda zaslechl, že by rád podniknul cestu po USA. Slovo dalo slovo a ještě ten večer jsme si slíbili, že v tom roce cestu podnikneme, že to bude road trip po Jihozápadě USA, hlavně San Francisco, Las Vegas, Los Angeles a co nejvíc zajímavého na cestě mezi těmito městy můžeme vidět.

Chci požádat čtenáře, že budu rád za poslání komentářů nebo zpětné vazby na můj e-mail. Prosím také o shovívavost, protože moje zkušenosti z USA pocházejí pouze z této jediné cesty a co jsem při ní stačil vypozorovat a potom už jen z filmů, televize, tisku, Internetu a rozhovorů s rodilými Američany a nebo přáteli, kteří již v USA byli. Díky mojí cestě jsem ty další varianty shledal ne úplně dostatečnými a kdo má možnost a alespoň trochu chuť do USA jet, tak mu minimálně Jihozápad mohu jenom doporučit.

Přípravy na cestu

Cestu jsme začali plánovat v květnu. Díky zkušenostem od sourozenců jsem měl jen základní představu. První plán byl zažádat zažádat o ESTA, potom o dovolenou na 2 týdny a následně objednat letenky a naplánovat cestu. Mělo se jednat o road trip, takže zapůjčení auta a vzít sebou pouze jedno zavazadlo, batoh který bychom si mohli vzít jako osobní zavazadlo přímo kabiny to letadla. Protože dovolené k dispozici bylo dost, požádali jsme nakonec o týdny 3 a tím se celá akce podstatně vylepšila. Až po schválení ESTA a dovolené mi moje první, poněkud naivní, představy naštěstí pomohl zkorigovat snadný nález článku Road Trip po západě USA: Itinerář, mapa, tipy a zkušenosti na webu chcidoameriky.cz. Tím celá akce dostala konkrétní směr. Nebylo třeba Ameriku už znova objevovat, ostatní to udělali za nás a stačí se jen držet itineráře a strávit víc času koukáním okolo sebe. Pak jsme se rozhodli termín z plánovaného září přesunout na srpen s argumentem, aby bylo více denního světla a i přes varování ze strany švagra, že tam bude pekelně vedro. Objednali jsme letenky a začali dávat dohromady cestovní pojištění, mezinárodní řidičáky a obsahy batohů. Bundu jsem kvůli objemu a ročnímu období zamítnul, náhradní boty se také už nevešly (docela risk pří mé velikosti 48-49) a tak to skončilo u mikiny a džín, které jsem nikdy nepoužil a potom několik triček, náhradní kraťasy, ponožky a spodní prádlo. Kvůli bezpečnostní kontrole na letišti jsem pro jistotu nevzal power banku ani kosmetiku nebo spreje, které se dají stejně všude koupit, stejně jako oblečení koupit. Měl jsem slušný mobil na focení. Přikoupil ještě náhradní s dual-SIM pro záložní SIM a druhým slotem pro americkou SIM kartu a stáhl jsem do něj navigace Here a Mapy.cz i s jejich off-line mapami. K této elektronice jsem přibalil nabíječky a adaptéry do zásuvek USA. Stará kapsička na krk ještě snad z cest do NDR našla také svoje uplatnění. Došel jsem do bank a sice nerad jsem požádal o dvě kreditní karty. Ty jsem rozdělil spolu s debetními kartami a hotovostí mezi peněženku a kapsičku na krk, aby v případě ztráty jednoho, zůstalo alespoň druhé. Vytisknul jsem itinerář, cestovní pojistku a elektronickou letenku, všechno raději také dvojmo. Rezervace auta proběhla z tepla domova bez problémů s vyzvednutím hned po příletu na letišti LAX. Vybral jsem něco amerického, ale menšího co známe i z Evropy, tedy Ford Escape nebo-li naše Kuga na 20 dní za 650 USD. Toto se nakonec ukázalo jako záludná věc, protože po příjezdu zpět domů mi to výrazně podražilo celou dovolenou kvůli nákupu nové Kugy tady v Čechách jako náhradu za mojí stávající Suzuki SX4. Ač mám raději malá auta, tak už mi bylo auto ma pomezí super-mini (segment B) nějak malé a chtěl jsem něco většího a hlavně s automatickou převodovkou (nejlépe klasickým hydrodynamickým měničem). Protože Ford zrovna na konci roku 2019 doprodával končící model Kuga II. generace jako skladovky za příznivější ceny a se zahrnutím bývalé příplatkové výbavy v základní ceně, skončil jsem s autem o velikosti na samém vrcholu kompaktní třídy (segment C), jako malou vzpomínkou na cestu do Ameriky.

Den 1. Let do L.A.

V sobotu ráno jsme vyrazili přes Zličín na letiště Ruzyně. Při výběru letenky jsme si trochu připlatili, jednak za nákup s malým předstihem a v sezóně a také za výběr letu s co nejkratší dobou čekání při přestupu, která byla ale i tak 5 hodin. Negativní stránkou kratšího čekání byla také nevýhodná doba příletu v 1:00 místního času.

Na letišti v Ruzyni jsme prošli prvním kratičkým pohovorem. Let přes Atlantik z Prahy do Filadelfie trval 9 hodin. Byl operován America Airlines s letadlem Airbus, stejně jako ostatní lety na naší cestě, a dal se díky větším mezerám mezi sedadly, docela dobře vydržet i s mojí výškou 198 cm. Na Filadelfském letišti nás čekal pohovor s imigračním, kterého jsem se už obával o dost víc, ale proběhl také bez problémů, pouze bylo otázek více a v angličtině. Jeden z celníků s námi žertoval, že když jsme z Čech, jestli sebou vezeme nějaké pivo. Čekání 5 hodin bylo nepříjemné, protože nám bylo hlášeno, že není připraveno letadlo a tak se protáhlo o téměř 2 další hodiny. Transfer jsme si tak zkrátili prvním ze série fastfoodů a také pivem v baru. Obojího bylo na letišti opravdu hodně k výběru. S tím jak jsem se těšil na L.A. a čas plánovaného příletu se blížil někam po 2:00 ráno, jsem se začínal bát, jestli stále dostaneme rezervované auto. Jako na zavolanou mi přišel e-mail z půjčovny Budget s omluvou, že naše auto mají připravené, ale nestihli jej důkladně umýt. V tu chvíli jsem už byl v klidu a trávil nudné čekání chozením po letišti, pospáváním a četbou na Internetu přes letištní Free WiFi.

Let z Filadelfie do Los Angeles, který měl trvat necelých 5 hodin, jsem i přes únavu nemohl prospat, protože místo na nohy bylo v menším Airbusu mnohem skromnější a v letadle byla navíc i zima. Tak jsem sledoval průběh letu nad osvětlenými městy, jako Denver a Las Vegas, které bylo zvláště parádní i díky tomu, že předznamenávalo blížící se přistání. Piloti asi ždímali z letadla co se dalo a tak jsme skoro celou hodinu ze zpoždění ubrali cestou a přistáli okolo 2:00 ráno.

Carousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel image

Den 2. Joshua Tree National Park a Mohavská poušť

Díky tomu, že jsme měli každý jen příruční zavazadlo jsme se dostali z terminálu celkem rychle a hned u východu jsme našli zastávku pro shuttle do jednotlivých půjčoven. Autobus s logem Budget přijel naschvál snad až jako poslední, tak jsem jen pročítal nápisy na ostatních shuttle, které že další půjčovny na LAX operují. Jak si jistě umíte představit, protože jsme byli v pupku světa, bylo jich hodně.

V půjčovně na nás byli připraveni a ochotní a asi i díky noční hodině bez fronty hned požádali o pas, řidičák a kreditku. Obratný obchodník nám ještě prodal plné pojištění auta a tak se celková cena zvýšila na 1 000 USD. Tuto částku mi zablokovali na kreditní kartě s tím, že bude strhnuta z účtu až po vrácení auta na konci cesty. Auto se vrací jako obvykle s plnou nádrží. Protože ale s výjimkou půjčovny mi všude jinde přijímali platby debetní kartou. Měl jsem na podúčtu přímo uložené USD, tak to pro mne bylo i výhodnější, protože jsem se vyhnul případným nevýhodným bankovním konverzím z CZK na USD. Kreditní kartu jsem po zbytek cesty použil snad už jen jednou. Byla to ta druhá záložní, abych si ověřil, že bude v případě potřeby v USA funkční. Ani si nepamatuji, jestli v půjčovně chtěli vidět mezinárodní řidičák, nebo jim stačil český. Pak už se zeptali to jakou barvu chceme a protože první v nabídce byla moje oblíbená červená, tak za pár minut jsme už s klíči a papíry od půjčovny hledali červený Escape na parkovišti před půjčovnou.

Celou dobu před cestou jsem řešil, co budeme dělat, když přiletíme do L.A. tak pozdě v noci. Jestli máme ještě hledat motel na přespání nebo jet přímo do Joshua Tree Parku. Zpoždění na příletu, natěšení z hladkého pronájmu auta a adrenalin z prvních momentů v Americe problém s ubytováním vyřešily a protože jsme měli plnou nádrž, zapnuli jsme mobil s navigací a začali hledat cestu ven z L.A. směrem na Joshua Tree Park. Našli jsme cestu do Yucca Valley což bylo začátečnické štěstí na přesný cíl. Po příjezdu do města byla stále tma a únava už byla na hraně bezpečného řízení, tak jsme zaparkovali za první pumpou na přilehlém parkovišti a usnuli na položených sedadlech. Díky svítání a pásmové nemoci jsme se ale brzo probudili. Pokračovali jsme cestou městem, zastavili u pumpy na dotankování (objednávka slovy "twenty on three") a zeptali se obsluhy, jestli prodávají také SIM karty a kde je nejbližší supermarket. Walmart byl velmi blízko a tak hned na začátku otvírací doby, asi v 7:00, jsme nakoupili pořádně velký balík PET lahví s vodou a nějaké zásoby jídla. Všechno bylo tak jak jsme doma slyšeli, tedy i když ceny byly mírně vyšší než v Čechách (a daň není na cenovkách u regálů, ale připočte ji až pokladna při placení), tak jsme za to na oplátku dostali obrovská balení, která se nedají snad ani na jedno posezení sníst a vypít, a i samotný Walmart v tak malém městečku byl obrovský, snad jako Marko ve Stodůlkách.

Ve Walmartu jsem s menšími komplikacemi koupil také SIM kartu AT&T, kterou jsem na parkovišti v autě hned aktivoval. Doma jsem plánoval, že ji koupím hned při transferu na letišti v trafice nebo později u první pumpy, ale tak to asi v USA moc nefunguje. Za kartu jsem platil přibližně 12 USD a pak jsem musel ještě při aktivaci zaplatit kartou dalších asi 60 USD za program, který měl buš hodně velký nebo neomezený datový balíček. Hovory jsme neplánovali, a tak jsem jejich cenu neřešili. Aktivace přes automatickou hlasovou službu se zadáním detailů platební karty se nakonec podařila, tak jsme mobil s touto SIM používali pro navigaci a jako WiFi hot-spot v autě. Tady bych chtěl říci, že mimo města a hlavní cestě není na Jihozápadě vůbec jisté, že si zavoláte. Karta AT&T často ukazovala žádný signál a nebo jeden dílek, přes který data moc nefungovala. V tom byly lepší moje české SIM, hlavně ta od Vodafone v iPhone, protože si mobil mohl vybrat, do sítě kterého operátora se připojí v rámci roamingu. To bylo vhodné pouze pro nouzové volání, ale naprosto nevýhodné pro data. Dal jsem si záležet, abych měl datový roaming zablokovaný jak v mobilu, tak i u operátora.

Další cesta už vedla nad město do hor, protože Joshua Tree Park leží, jako mnoho další míst na naší cestě, ve vyšší nadmořské výšce. Naše celá cesta v tomto ohledu vedla přes extrémy. Ať už nadmořské výšky, které hravě předčili Sněžku, Gerlach nebo dokonce i Dachstein, tak naopak v Death Valley jsme se dostali do pod úroveň moře.

Při vstupu do parku jsme potkali rangera, který teprve otvíral závoru u brány a připravoval se na směnu, tak nám řekl ať jedeme, že vstupné zatím nechce, že si kartu America the Beautiful Annual Pass můžeme koupit až pojedeme zpátky. Jedna z mnoha dalších ukázek toho, že i v Americe jsou lidé velmi přívětiví a přátelští a snaží se pomáhat jak jen mohou. Itinerář je dobře navržen, protože téměř první věc co jsme v USA viděli bylo spousta Joshua Tree v horách s čistou modrou oblohou v pozadí. Krásu nemá cenu popisovat, je lepší ji vidět na přiložených fotografiích. Součástí instrukcí na tabuli v parku byla také rada nestrkat ruce nebo nohy pod kameny, asi proto že nevíme co by tam mohlo žít. Později v jiném parku nám ranger poradil si po případném kousnutí takového živočicha vyfotit, aby doktor případně věděl co za otravu má řešit.

Byli jsme brzo unaveni a potřebovali pořádnou postel, tak jsem rád, uprostřed cesty parkem, předal řízení mladšímu kolegovi Lukášovi, z čehož poté vznikl dobrý zvyk, že já řídil dopoledne a Lukáš odpoledne. Asi to bylo lepší pro mne, protože řídit po dni na cestách je vždy těžší. Lukáš měl ale výhodu v mladším věku a lepší kondici, tak se snadno neunavil a lépe regeneroval.

Joshua Tree Park jsme projeli naskrz a podle itineráře jsme pokračovali přes jih Mohavské pouště do města Kingman, srdce historické Route 66. Cestou jsme změřili z tepla klimatizovaného auta drsnou venkovní teplotu na poušti a také jsme jí vyzkoušeli při zastávce u fastfoodu na pozdní oběd. Přechod z parkoviště do klimatizované budovy byl opravdu bez otálení. Ve fastfoodu nás typicky čekal výběr z menu small, medium and large, kde tamnější malá porce se přibližně rovná našim maxi porcím a krásná latino-americká obsluha. Prakticky jediný problém s porozuměním místní angličtině jsem měl, když došlo při objednávání menu na příchutě, kterých se nabízí spousta, a jejichž význam ani výslovnost prakticky neznám. Odbytí odpovědí tím, že nám stačí "normální" příchuť většinou nebylo pochopeno.

Route 66 jsem měl spojenou spíše se Středozápadem USA, tak jsem přesně nevěděl ani co nás tady na Jihozápadě čeká a byl jsem hodně příjemně překvapen. Cesta byla dlouhá, tak jsem byl spokojený, že řídí kolega. Na oplátku jsem z mobilu provedl registraci na Booking.com, vybral nabídku ubytování v Kingman a rezervovali si pár hodin před příjezdem typický motel, tentokrát ze sítě s názvem Days Inn. Pokoj se dvěmi queen size postelemi za cca 70 USD. V tomto motelu byla v ceně i kontinentální snídaně (kterou jinak moc nemusím) a vyhřívaný venkovní bazén (na který jsem díky nevyspání po letu a pokračující pásmové nemoci neměl ani pomyšlení).

Carousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel image

Den 3. Grand Canyon National Park a Horseshoe Bend

Následující den ráno, po prvním pořádném spánku v USA, jsme se probudili díky časovému posunu hodně brzo ráno. Přes obvyklou motelovou Free WiFi jsme zkontrolovali Internet a sociální sítě a na snídani jsme byli první. Měli jsme v plánu navštívit muzeum Route 66, ale protože otevíralo trochu později, tak jsme nechtěli trávit hodinu čekáním, prošli jsme pouze předsálí s obchodem se suvenýry a pokračovali po Route 66 směrem na Grand Canyon. Cestou jsme se zastavili i na několika místech upravených pro turisty do pitoreskního historizujícího obrazu této legendární cesty (např. město Williams), ale tady i samotná cesta byla cíl. Vedle mnoha nám neznámých a nových typů a modelů aut, převážně větších než na co jsme zvyklí z Čech a Evropy, byl zážitek pozorovat i čilý ruch na přilehlé transkontinentální železniční trati, kde opravdu dlouhé vlakové soupravy s mnoha lokomotivami (zapojenými i na konci nebo uprostřed soupravy), převáží kontejnery často naložené na vagony i po dvou na výšku. Minimálně na tomto úseku železniční doprava úspěšně konkuruje silniční dopravě po podélně vedoucí dálnici I-40, která je moderní nástupkyní Route 66.

Při příjezdu do Grand Canyon jsme u rangerky na bráně konečně koupili kartu America the Beautiful Annual Pass, zaparkovali auto u návštěvnického centra a využili shuttle na projetí tras mezi vyhlídkovými body v parku. Okraje Grand Canyon jsou také položeny ve vyšší nadmořské výšce, což nám snad trochu pomohlo ulevit od vysokých teplot během opravdu letně vydařeného začátku srpna. Výhodou těchto populárních národních parků je perfektní infrastruktura. Každý park má návštěvnické centrum se suvenýry, ale s minimem nebo úplně bez restaurací a stánků. Obchod je zpravidla jen jeden, ve stejném sále s pulty rangerů a prodávají se tam pouze se suvenýry. Všude naprostá čistota a snad i obrubníky na cestách jsou natřené do načervenalé barvy místního pískovce. Po většině parků je možné jezdit vlastním automobilem a často je možnost využít i hromadné dopravy pomocí shuttle v ceně vstupného. Mapu parku dostane každá posádka auta u vjezdové brány jako součást vstupného a jsou na ní vyznačena parkoviště a vyhlídkové body. U parkovišť a vyhlídkových bodů je často k dispozici WC a tekoucí čerstvá voda z pítek, kde se dá naplnit PET nebo turistická láhev na další cestu.

Grand Canyon je opravdu pořádná jáma, ale na fotografiích se to trochu ztrácí a není to úplně poznat. Ten den přebíhalo po obloze pár mraků, tak některé fotografie dostaly zajímavé stíny. Jinak fotografie ukazují různé odstíny červené, hnědé a žluté podle různých vrstev pískovce v kaňonu. Díky nabitému programu pro celý den a horku jsme nesebrali odvahu na sestup po "trail" dolu do kaňonu. Hlavně protože by nás potom čekala i cesta zpět nahoru. Na místě byla nabídka sjet do kaňonu na koních a v přilehlém městečku Tusayan je možné si koupit i let vrtulníkem nad kaňonem. Po cestě shuttlem mezi vyhlídkovými body jsme potkali skupinku turistů, kteří se dorozumívali povědomým jazykem. Byli to Poláci z Lodže, tak jsme prohodili pár pozdravů a zdvořilostních vět. Čechy jsme za celý road trip takto nepotkali. Možná jednou zaslechli češtinu a určitě jednou slovenštinu.

Po pěší procházce po okraji kaňonu mezi hlavními vyhlídkovými body (view points) jsme nasedli do auta a projeli kaňon borovicovým lesem k nejvzdálenější vyhlídce. Tady jsme potkali jeden z největších RV (recreational vehicle - obytný vůz). Řidič měl na parkovišti problém se vejít a postavil to tedy na místo pro autobusy. Asi i díky prázdninovému termínu byly cesty plné RV, ale i tak jsou RV v Americe velmi populární. Asi něco jako když tady potkáte Holanďany, tak je velká šance že za sebou povezou obytný přívěs. V Americe, minimálně na jihozápadě v létě, jezdí Američané v RV. U cest jsou půjčovny a parkoviště s RV, na dopravních značkách je napsáno kam RV mohou, nesmí nebo nebo musejí. Za RV si často ještě připojí další malé auto do vláčku, které jede pak samo bez řidiče, třeba Wrangler, asi na takové ty místní popojížďky. Vedle RV je další oblíbenou zábavou jachting a lodě. Tak buď za RV nebo za pick-up (truck) připojí vozík s lodí a cestují na marinu. Trucky jsou další místní pochoutka. Zdejší "velké" pick-upy si myslím jsou tamnější menší F-150, RAM 1500, Silverado nebo Toyota Hilux. V Americe ale často jezdí ještě větší modely jako F-250, RAM 2500 nebo Toyota Tundra. Největší lahůdkou jsou potom F-350 a RAM 3500, které mají na zadní nápravě dvoj-montáže. Za ty se pak dá zapojit opravu hodně velká loď, nebo i obytný přívěs (často připojen ne za auto ale klubem na korbě), který už nemá do velikosti autobusu tak daleko.

Cestou z Grand Canyon k dalšímu bodu na cestě Horseshoe Bend, jsme projížděli opuštěnou krajinou rezervace kmene Navaho. Vzdali jsme oběd v jejich restauraci v městečku Cameron, kvůli ceně i kvůli jídlu co bylo pro nás neznámé. Nabrali jsme tak zpoždění návratem pár mil k jedné z mála místních pump, kde byl i fastfood Burger King. Pak už jsme jeli rovnou na Horseshoe Bend, ale díky našemu zpoždění v kaňonu i zajížďce k fastfoodu jsme propásli zlatou hodinu a trochu to musel zachraňovat fotoaparát iPhone X. Jen díky němu fotky vypadají lépe než jaká byla skutečnost při stmívání. Ostatní fotografové už na místě balili nádobíčko včetně stativů. Jedná se o velmi populární fotografickou zastávku, ale i zdejší vyhlídka Máj na Vltavě v dojmu ze scenérie nezaostává.

Zbytek dne bylo trošku drama. Na Booking.com jsem už nenašel ve městě Page žádné ubytování, kromě hotelů. Zakusili jsme tedy recepci jednoho z nich, ale nabídli nám už jen rodinné apartmá za 190 USD bez daně. Slušně jsem odmítl, že je to nad náš rozpočet a pokusili jsme se projet městem a najít motel. Všude to vypadalo, že je plno, tak jsme zastavili u pumpy. Tam mi dvě paní velmi ochotně, dlouze a pečlivě vysvětlovaly cestu do dvou sousedních měst, kde by mohly být motely. Nevybral jsem město Kayenta směrem na východ, hlavně protože se mi zdálo menší a také leželo na cestě pro příští den (nechtěli jsme se znova vracet do Page jenom kvůli Antelope Canyon), ale město Kanab směrem na západ. Až doma jsem zjistil na větší mapě, že jsme skoro udělali smyčku a byli blízko Zion National Park, který byl v itineráři v plánu až na několik dalších dní. Hned jsem našel a objednal přes Booking.com v Kanab pokoj v motelu sítě Travelodge a vydali jsme se na cestu cca 75 mil (120 km) "jenom" kvůli noclehu. Prostě road trip po Americe. Dorazili jsme s rezervou okolo 11:00 večer, opět dostali k ceně ubytování i snídani (opět pouze kontinentální) a rychle usnuli.

Cestou z Page do Kanab jsme přejeli hranici dalšího státu a tak jsme po Kalifornii, Arizoně přijeli už do třetího státu Utah (nepočítám transfer na letišti Filadelfie v Pensylvánii). Utah už leží v Horském časovém pásmu (Praha -8h), kdežto Kalifornie v Pacifickém (Praha -9h) a Arizona je sice také v Horském časovém pásmu, ale kromě rezervace kmene Navaho, nepoužívá letní čas a tak je vlastně také v létě jako v Kalifornii o 9 hodin méně než v Čechách.

Carousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel image

Den 4. Monument Valley a Navajo Nation Territory

Další den ráno jsme se po snídani vydali zpátky z města Kanab do Page. U města Page je vychvalovaný Antelope Canyon. Díky ještě přetrvávající pásmové nemoci jsme vyjeli opět časně ráno, hned po brzké snídani. Cesta 120 km zpět do Page nám utekla velmi rychle a sledovali jsme krajinu Utahu, kterou jsme předchozí noci projeli potmě pouze s cílem dojet včas do motelu.

Tady se chci zmínit o velkých vzdálenostech a přesto perfektní infrastruktuře. V Utahu a Arizoně žije pouze 14 a 24 obyvatel na km². To je oproti 134 obyvatel na km² v Česku nebo podobným hustotám zalidnění v sousedních státech naprosté minimum. Společně mají oba státy přibližně 10 milionů obyvatel, tedy tolik jako ČR, při rozloze někde mezi Španělskem a Francií. Krajina vypadá prázdná, pouze pár aut, farem, menších měst a nekonečných cest mezi nimi ale rozhodně má své kouzlo. Page má přibližně 7 200 obyvatel a Kanab pouhou polovinu 3 600 obyvatel. Přesto obě města mají infrastrukturu včetně několika pump, fastfoodů a hotelů nebo motelů. Jsou spojeny 120 km dlouhou silnicí, která má minimum odboček a je v perfektním stavu. Myslím, že v porovnání s žalostným stavem D1, která je uprostřed Evropy a vede mezi dvěmi zemskými metropolemi s celkem více než 1,5 miliony obyvatel, mluví za vše. A to jsem český patriot. Nevím, kdy budou postaveny dálnice mezi krajskými městy jako Liberec a Hradec Králové, nebo Plzeň a České Budějovice. Myslím, že kdyby to někdo dokázal zorganizovat, může klidně kandidovat na prezidenta.

Cestou k návštěvnickému centru Antelope Canyon jsem projeli přes hráz vodní elektrárny u Page a okolo velké stavby a černými haldami na kopci, ze které se ukázala uhelná elektrárna. Návštěvnické centrum bylo slušně řečeno velmi skromné a neupravené. Zjistili jsme, že se pořád nacházíme na indiánském teritoriu a park tedy nepatří do národní sítě, kde by platila karta America the Beautiful. Cena vstupného byla asi 70 USD na osobu. To je prakticky cena celé karty a protože jsme měli před sebou dlouhou cestu se spoustou dalších taháků, oželeli jsme toto focení "photoshopového" kaňonu a zamířili k hlavnímu programu dne, do Monument Valley.

Cestou jsme zastavili v městečku Kayenta u Taco Bell. Jedním z cílů road tripu bylo vyzkoušet co nejvíce různých fastfoodů, protože McDonald's, KFC a Burger King jsou jen malá část z rozmanitého výběru kterou Amerika na cestách nabízí. Můj bratr si Taco Bell velmi chválil ale kolega z práce co žije v Phoenixu, hlavním městě Arizony, mi k fotce na FB ještě ten samý den napsal, že je smutné když na Jihozápadě, domově tacos, jím jejich tradiční jídlo ve fastfoodu. Určitě jsem mu to nemohl rozmlouvat. Zatracení povrchní turisti.

Další zastávka byla u pumpy. Přikládám foto stojanu. Na obrazovce ve stojanu běžely reklamy, ale nešlo platit bezkontaktně. To je myslím v USA celkem časté. Ale už měli na stojanu nálepku s informací, že připravují možnost Apple Pay. V domovské zemi nakousnutého jablíčka, docela zajímavé. Každopádně tankování v USA funguje trochu jinak, alespoň tedy při naší cestě Jihozápadem. Hlavně se platí předem u pumpaře, s tím že když nevyčerpáte celou zálohu, je vám zbytek vrácen. Stačí říci třeba "twenty on three", tedy za dvacet dolarů na trojce stojanu. Případně lze i u některých stojanů platit kartou v terminálu, ale ten se často ptá na PSČ, tedy kontroluje kartu víc než na co jsme zvyklí a některá síť stanic rovnou oznámí, že platby kartami z ciziny nepřijímá. Velice častou otázkou terminálů je i dotaz na typ karty Credit nebo Debet. Naši debetku lze prohlásit za kreditku a v naprostě většině případů to funguje. Kreditky mají v Americe asi větší kredit, kupodivu. Je zajímavé, že dávají přednost tomu, když platím penězi co si půjčuji na dluh, než penězi co skutečně vlastním na účtu. Každopádně "cash is king". Nevím jak u větších plateb, ale pro turistické platby v desítkách dolarů je hotovost jistota. Měl jsem sebou pro tuto jistotu 4 000 USD rozdělené na dva svazky, jeden v kapse u kraťasů a druhou na krku k záložní kapsičce a platil jsem často jak vekslák, že jsem jen z kapsy vyndal tlustou ruličku bankovek (1, 5, 10, 20, 50 USD) a platil hotově na dřevo. Myslím, že v Utahu jsme viděli nejlevnější benzín, pod 3 USD za galon. Naopak v Death Valley byl nejdražší, přes 5 USD za galon a v L.A. (a asi i v San Francisco) byly ceny často přes 4 USD za galon. Jeden galon je v USA přibližně 3,8 litru a tak cena v průměru vycházela na 1 dolar za litr (v době naší cesty asi 22,50 Kč). Stojan má jen dvě pistole. Pozor, zelená je pro naftu a černá pro benzín. Při volbě benzínové pistole je pak ještě třeba tlačítkem vybrat jeho typ (Unleaded, Regular, Premium). My tankovali základní Unleaded. I když se oktanové číslo 87 zdá malé, je to americké značení založené na průměru mezi Research Octane Number (RON) a Motor Octane Number (MON). MON je přibližně o 8-10 bodů nižší než RON. V Evropě (a také v Japonsku a Austrálii) se používá pouze RON a tak našich 95 oktanů odpovídá přibližně 90 oktanům v Americe.

Monument Valley je ale vskutku monumentální a potěšilo nás i vstupné 20 USD na osobu. Švagr mi říkal před cestou, abych se nebál zaplatit vstupné do různých míst i když bude dražší, protože v USA cena je přímo úměrná zážitku. Vzhledem k tomu co jsme dostali za 20 USD v Monument Valley si neumím představit co bychom zažili v Antelope Canyon za 70 USD. Moc se mi tomu švagrovu pravidlu nechce v tomto konkrétním případě věřit. Absolutní špičkou byla projížďka po zdejším trail vlastním automobilem. Sestra mi říkala, ať si půjčíme SUV, že budou trails, kde jej využijeme a nebudeme potřebovat další půjčení speciálního Jeepu na místě atrakce. To nebyl ještě ale úplně případ Monument Valley, tam se dalo jet po písčité červené prašné cestě s trochou běžné opatrnosti a jen se občas vyhnout ostrým kamenům, aby nedošlo k proříznutí pneumatiky. Ty správné trail pro SUV měly přijít teprve v dalších dnech v Utahu. Cestou z Monument Valley jsme se ještě museli zastavit v nedaleké indiánské osadě Goulding u pumpy, abychom z auta wapkou opláchli pořádnou vrstvu červeného prachu z projížďky. Tak jako u většiny dalších automatů, je dobré sebou mít pořádnou zásobu čtvrťáků (¢25). Obsluha pumpy byla ale připravená a bez problémů s rozměněním na čtvrťáky pomohla.

Zbytek dne byl ve znamení přejezdu teritoriem kmene Navaho. Zanechalo to na nás stísněný pocit. Mají sice krásná auta na pozemku, bez těch by to v tamnějším "zapadákově" moc asi nešlo, ale jinak žijí v bungalovech, které vypadají hůř než jiná v sousedství, opravdu neutěšeně. Častým a typickým jevem jsou pneumatiky na střechách a reklamy na prodej tradičních indiánských stříbrných šperků a keramiky. Místa prodeje ale moc nelákaly k zastavení a vypadaly neupravovaně a opuštěně. Na fotografiích k tomuto dni uvádím grafiku se statistikami o kmeni Navaho a jeho území. Večer jsme včas a v pohodě dorazili do města Moab na východě Utahu, kde jsme netradičně podle itineráře zůstali v na dvě noci, protože v okolí je hned více zajímavých národních parků. Cestou jsme viděli první skalní oblouk (natural arch), jako ochutnávku toho co mělo přijít následující den.

Po ubytování v motelu Super 8 jsme dojeli zpátky do centra města do laudromatu, kterých je i v menších městech k dispozici rovnou několik a vyprali oblečení na další týden. Čekání jsme strávili na místní Free WiFi a ke Skype hovorům s blízkými doma, kde bylo už hodně brzo ráno. Po prádelně jsme dostali chuť ještě na pivo v místním baru, ale to nebyl nejlepší nápad, protože došlo k jedné z velmi mála mrzutostí, které nás v Americe potkali. Lukáš si nechal pas na motelu a i když mu bylo 21 let už dávno, odmítla mu barmanka nalít i s omluvou, že českému řidičáku nevěří, že potřebuje americký. Ani tentokrát se nedá přes jednání této paní žehrat na místní, protože se nás hned zastal pán co seděl u stejného baru. Ani on ale nerudnou barmanku neobměkčil. Noste pas všude sebou, i když jdete přes ulici ven z auta nebo motelu.

Carousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel imageCarousel image