Aljaška

Většina našich hostů v Kanadě chce vidět Aljašku a vyrýžovat tolik zlata, aby měli alespoň na letenku zpátky. Nejlepší způsob je jet jednu opravdu nádhernou cestu na palubě lodi (levná State Ferry, kde se dá spát ve stanu na palubě) ze Seattle nebo Bellinghamu v USA s tím, ze se použije vlak a autobus, nebo pronajme auto až na Aljašce. Druhy směr cesty je letadlem nebo autobusem. Místo pro auto nebo kajuta na lodi se musí objednat minimálně půl roku dopředu a je drahé. Pěší cestující ale většinou nemá potíž se získáním místa na lodi. Cena je podle doby cesty, kolem 100 USD/osoba. Pozor, pronajmout auto lze pouze na kreditní kartu a musí se vrátit na stejné místo. Autostop není populární. Pro normální turisty je na Aljašce nejběžnější, půl roku předem objednat karavan v Anchorage. Ceny jsou podle firem druhu a počtu míst ve vozidle, většinou přes 200 USD/den + kilometráž a pojištění, které je opět rozdílné podle firem. Benzín není v ceně. V roce 1997 bylo výhodnější pronajímat auta v USA než v Kanadě. Dejte pozor na dlouhou řadu omezení, jemný tisk smlouvy a okolnosti pojištění, které mohou drasticky zvýšit náklady za půjčení vozidla. Zkoušet půjčení karavanu přímo na místě je "neobvyklé". Na Aljašce se dá dostat na většinu turisticky zajímavých míst veřejnou dopravou (spojení může být jednou denně, nebo i méně často). Do Denali National Parku je jednorázové vstupné a paušální poplatek za autobus byl 30 USD/osoba, který je jediný způsob dopravy v parku. Nákup zásob není problém s tím, že jde z parku vyjet na nákup a vrátit se předplaceným autobusem. Tábořiště musí byt zamluvena a platí se podle místa a poctu dní (14 USD/místo, max. 3 lidi). Park je jedno z nejnavštěvovanějších míst Aljašky a měli by jste v něm strávit maximum vašeho času. V krátké sezóně ho navštěvují davy turistů, které jsou naštěstí omezeny na vzdálenost od jejich autobusů. Volně tábořit lze, ale musíte mít speciální povolení. V parku nejsou pro Evropana obvykle, libovolně značené turistické stezky mimo hlavní cestu. Je zaručené, že někde uvidíte grizzly a další zvěř. Nehody se stávají, ale jsou vzácné. Pro táborníky existuje dlouhá řada nařízení. Je běžné, i mimo špičku sezóny, stát fronty na cokoliv a čekat před parkem řadu dní na místo pro táboření v parku.

Portage Glacier je kousek od Anchorage, kde nakupte zásoby. Dostat se k němu není problém. Prince William Sound Glacier je světoznámý stěnami ledu, které se řítí do mořské vody zálivu. Státní převoz mezi Whittier a Valdez se úmyslně vychyluje na své cestě od pobřeží, aby neposkytl vyhlídku na ledovce a konkuroval místním podnikatelům. Vyhlídkové lodi jde najmout v Anchorage a levněji ve Valdez, kam vede z Anchorage dobra cesta s báječnými vyhlídkami. Glacier Bay je nejlevnější vidět ze soukromého letadla startujícího ve Skagway. Záliv je přístupný prakticky jen z vyhlídkové nebo hotelové lodi.

White Pass, známý jako "stezka mrtvého koně" je přístupová cesta z Whitehorse do Skagway, kde jede autobus nádhernými horami. Chilcoot Pass je nyní mezinárodním parkem. Cesta začíná 12 km od Skagway z vesnicky Deya, kam autobus nejezdil. Jde ho jít od Deya a zpátky za tři dny tak, ze první a třetí den jdete převážně po rovině. Průsmyk nahoru a zpátky se dá jít jako jednodenní výlet. Počasí je obvykle špatné. Na cestě je pouze pitná voda. Dřevo kolem tábořišť je dokonale vysbíráno. Na to mít ohníček, nebo si usušit věci v kamnech útulku, je třeba mít lehkou pilu. Dejte pozor na váhu nákladu. Nejčastější chyba našich hostů je, že chtějí vidět všechno. Spočítejte si kilometry cesty a nutny čas na její projetí. Jistě vás překvapí, že za kratičkou dovolenou, pokud vše funguje, strávíte neskutečné množství času v nějakém vozidle. Na Aljašce hodně prší a je nejdražším místem v USA. Bez předchozí znalosti historie však budete mít jen poloviční zážitky z cesty.

Klasicky okruh severozápadem B.C. s cestou po Cassiar a Alaska Highway, je doporučován i státní turistickou agenturou. V Meziadin Lake na Cassiar Higway je odbočka na západ do Stewart a Hyder Alaska. Relativně malí zajížďka je vyvážena nejkrásnější scenérií z celého okruhu. Projedete pobřežními horami kolem Bear Glacier, který končí téměř u asfaltu silnice a je nejlépe fotografovat ráno, nebo pozdě odpoledne. Ve Stewart jsou veřejné sprchy. Kousek od města je vesnice Hyder s U.S. cenami za cigarety a alkohol. Hranice je prakticky otevřená s tím, že celník je k sehnání jen v určitou dobu, aby hosté dostali to správné razítko do pasu. Po prašné cestě projedete několik kilometrů Aljaškou kolem třecích kanálů pro lososy a vrátíte se opět do Kanady. Cesta prudce stoupá, ale je přístupná libovolnému vozidlu. Uvidíte řadu aktivních a uzavřených dolů na měď a zlato. Vše končí na druhé straně, nyní už nepoužívaného 1 km dlouhého silničního tunelu, otevřeným údolím se sedmi ledovci a dolem Grand Duke. Důl se stovkami kilometry podzemních tunelů je uzavřen. Velká část cesty vede po srázu několik set metru nad Salmon Glacier. Budete mít leteckou vyhlídku z alpských luk na místo, které nemá konkurenci kdekoliv, včetně Aljašky. Plánujte si celý den na vychutnání toho snad nejlepšího, co v Kanadě uvidíte. Místo je mimo trasy davů turistů asi jen proto, že půjčovny karavanů a aut omezují používat jejich vozidla na prašných cestách a mimo území Kanady. Cestou zpátky se zastavte v Hyder a nechte se Hyderizovat, pokud starý hornicky rituál stále ještě existuje. I když vás v baru odmítnou, uvidíte po zdech tisíce dolarů, kterými horníci vytapetovali zdi. Prý, aby měli na poslední drink. Platné bankovky jsou podepsány a místo je pověstným. V baru nechají cizince lepit jejich podepsané exotické bankovky na další místa. Hyder ma dlouhou a barvitou historii, ale tu snad znáte, nebo se dozvíte na místě.

John Sadilek, Vancouver, B.C.

Juneau

Po konci občanské války v USA a Krymské válce v Evropě byl svět denně ohromován bláznivými zprávami o neuvěřitelných vynálezech technické revoluce. Rusku se roku 1868 s obtížemi podařilo prodat kus zmrzlé divočiny zvané Aljaška. Ze zbídačelé Evropy přijížděly vlny imigrantů do Ameriky, pohádkové země neomezených možností s nedohlednými stády bizonů, úrodnou půdou, kterou stačilo jen zabrat. Divoký západ začal být osídlován. Skutečným magnetem však byly zprávy o báječných nálezech zlata v Coloradu, Kalifornii, Montaně, Britské Kolumbii a o celé řadě menších nálezu ve Skalistých horách. O tom, jak v té době bylo možným cokoliv, je vyprávění o prvním velkém nálezu zlata na Aljašce.

Richard Harris byl beznadějný opilec, stejně jako pan Joseph Juneau. Pro oba dávaly smysl životu jen squaws a kořalka. Když na podzim 1879 vyvrávorali z lodi v Sitce (Alaska), ještě s blátem na botách ze zlatých polí Barkerville, byli totálně švorc. Jejich spásou se stal německý důlní inženýr George Pilz, který najímal zlatokopy. Za úpis dvou třetin eventuálního nálezu, jim Ing. Pilz dal vybavení, zásoby a každému plat $4 denně. Oba horníci vyrazili v červnu 1880 s nákladní kanoí a párem indiánů, kteří jim dělali vůdce za žvýkací tabák, čaj a plat jeden dolar denně. Z plánovaných tří měsíců se však výprava zkrátila na sedm týdnů. Po čtrnácti dnech totiž zlatokopové zastavili v indiánské vesnici na pobřeží. Tam vyměnili všechny zásoby za kořalku (hootch) a "přízeň" místních squaws. Kanoi jim odnesl odliv dřív, než ji stačili také propít. Nakonec zaplatili indiánům puškou za odvezení 200 km zpátky do Sitky. Vezl je náčelník Cowee, který, věděl že Ing. Pilz nabízí 100 přikrývek a trvalé zaměstnání tomu z indiánů, který pomůže najít, nebo najde zlato. Cestou odvezl zlatokopy až k malé říčce v ústí zálivu Castineau, kde stopy zlata v minulosti viděl. "Odborníci" měli ale příliš velkou kocovinu, roští na břehu bylo moc husté a kopec příkrý. Nakonec šli na kopec pro vzorky rudy indiáni sami. Když se všichni vrátili do Sitky, Ing. Pilz měl monumentální problém. Zima na krku a jediní zlatokopové, které šlo najmout byli k jeho zoufalství opět jen Harris a Juneau. Neměl však na vybranou a tak v polovině září s novými zásobami a lodí, jeli všichni zpátky. Tentokrát oba běloši vylezli na vrchol hory, až k prameni potoka. O místě, kde zlato našli napsal později Harris, že "nemohl uvěřit vlastním očím, když viděl ve štěrku rokle množství nuggetů a jejich velikost". Pak vytýčili důlní "claims" a zabrali pozemky na pobřeží pro budoucí město. Objev přilákal desítky zlatokopů, kteří záhy našli zlato i v okolí. Důl na nedalekém ostrově Douglas vyprodukoval, během 35 let těžby v tvrdé skále, zlato v hodnotě pres 66 milionů dolarů. Harris zemřel roku 1907 v Oregonském starobinci. Juneau dokázal rozházet svých $18 000, které dostal za svůj podíl nálezu, už během prvních dvou let a zemřel v Dawson City roku 1899. Po jeho smrti se občané města složili na převoz jeho ostatků a nyní je pohřben v hlavním městě Aljašky, které je pojmenováno po něm.

John Sadilek, Vancouver, B.C.

Skagway

Pan Jefferson Randolph Smith, řečený Soapy Smith se narodil r. 1860 do prominentní jižanské rodiny. Se slušným vzděláním, začal svou kariéru ve zlatokopeckých táborech Colorada. Přezdívku "mýdlový" dostal, když prodával holicí mýdlo horníkům. Do obalů mýdel, přibalil peníze a ty, pečlivě označené, pak "prodával", svým společníkům, kteří před zástupem klientů nadšeně ukazovali lehce nabyté bohatství. Mýdla v hodnotě několika centů byla prodána za $5. Přibalené bankovky byly v hodnotě mezi $20 a $50. Ve městě láhev whiskey v té době stála necelý dolar. Obchod šel dobře a pan Smith byl za nedlouho organizátorem různých podvodů, hazardních her a šedou eminencí početné skupiny zločinců, kteří poznamenali svou činností velkou část Colorada. Občanská válka a následující hospodářská krize ovlivnily i obchodní úspěchy pana Smithe. Byla bída. Průkopníci, kteří osídlovali západ, neměli vůbec žádné peníze. Objevy zlata v Coloradu, Kalifornii, Montaně a Britské Kolumbii potvrzovaly teorii, že je zlato v celém pásu Skalistých hor. Jen na dalekém severu byly nálezy žárlivě tajeny ruskými obchodníky. Celý sever si tehdy šeptal o indiánovi, co v opilosti blábolil, že našel zlato a jak ho ruský guvernér pro jistotu nechal zastřelit. Jen nedostupnost severu z USA, omezila r. 1880 masový příliv zlatokopů, po opravdu velkém nálezu zlata v okolí nynějšího města Juneau.

Prvním bělochem, který se usadil v místě, nyní známém jako město Skagway, byl William Moore, řečený kapitán Billy r. 1887. Podle zákona o usedlících si vykolíkoval 160 akrů břehu a na konci zálivu postavil s rodinou chatu a přístavní molo. Kapitán Billy si vybral nejlepší místo na cestě do vnitrozemí a horního povodí řeky Yukonu. Bílý průsmyk, je místo proslulé "stezky mrtvého koně," nyní úzkokolejné železnice a silnice, vycházející z města Skagway do Whitehorse city. Dne 17. července 1897 přistál v Seattle, WA. starý velrybářský parník Portland a světem otřásla novinová zpráva: "Tucet zlatokopů přivezlo na palubě Portlandu tunu zlata".

Už 26. července přistála první z mnoha lodí na konci Lynn Canal. Plány i majetek kapitána Billyho doslovně přešly tisíce zlatokopů. Mezi prvými, kdo vystoupili z lodí byla skupina podnikatelů s úmyslem postavit přístavní město a své obchody přímo na pobřeží. Jejich vůdcem se stal zeměměřič z Oregonu, Frank Reid. Na nezákonně zabraných pozemcích kapitána Billyho a v okolí, začalo růst město Skagway, pojmenované podle řeky tekoucí z průsmyku. Už 12. srpna bylo vyměřeno, mělo starostu a přes 1 000 prodaných stavebních parcel. Během měsíce vyrostlo 67 barů, hotely, krámy a restaurace pro prvních 4 000 obyvatel a tisíce zlatokopů, na cestě do povodí Klondike. Kapitán Billy prodal přístavní molo za $175 000 a časem vysoudil z města i náhradu za své pozemky.

V té době bylo v Coloradu tak zle, že pan "Soapy" Smith byl totálně švorc. Výpravu na sever musel financovat jeho kolega, zloděj George Wilder. Do Skagway přijeli koncem října. Hned druhý den byli náhodou na ulici, právě když dav začal lynčovat výčepního. Soapy se svými pěti ozbrojenými kolegy dokázal věšení zastavit a když bombasticky prohlásil, že nepřipustí, aby byl kdokoliv věšen v tak "fajnovém" městě, vstoupil do dějin Aljašky. Aby dokázal sílu svého charakteru, Soapy zahájil sbírku a skutečně předal vdovám $1 500. Vrah John Fay, který zabil dva lidi ve rvačce, utekl na lodi do přístavu Sitka. Podnikatelé byli tak zaměstnáni budováním vlastních živností a tisícovými zástupy zákazníků, že rádi nechali příkladného občana, jakým byl pan Smith, aby městu vládl. Ten měl falešné hráče, bodyguardy, vyděrače, špicly, na každém rohu prostitutky a všude barmany, kteří potřebovali ochranu. Zaměstnával i podvodníky slavných jmen, jako stále opilého advokáta "Judge" Van Horna a mnoho dalších. Kolegiát měl pod kontrolou nejen město. Na cestách v okolí chodili profesionální hráči s krosnami naditými peřím a hráli skořápky. Jeden z nich otevřel cestovní kancelář, kde levně prodával mapu cesty na zlatá pole, jen proto, aby mohl nahlédnout do peněženek zákazníků při placení. Soapy osobně nikdy neokrádal, ale byl nevyčerpatelným zdrojem inspirace na stále nové způsoby, jak vybírat peníze. Slavným byl jeho "Telegrafní Úřad". Do Skagway nikdy nevedly dráty, ale to nevadilo, aby neodesílal za pouhých $5 telegramy, i s častým doručením odpovědi (na dobírku za dalších $5). Na nového kněze vybral od podniků ve městě $35 000, které veřejně předal. Že kněze tu samou noc někdo okradl, byla "náhoda". Pan Smith vyřešil každý problém. Z vlastních peněz pomáhal okradeným zlatokopům a často platil jejich cestu z města, když s nimi byly příliš velké potíže.

V létě 1898 už mělo Skagway 15 000 obyvatel a mnoho prosperujících podniků. Podnikatelé přistěhovali své rodiny a měli obavy o jejich bezpečí. Neodpustitelným bylo, že zlatokopové byli okrádáni tak moc, že když mohli, raději šli do pouze 12 km vzdáleného spořádaného města Deya. Skutečnou nelibost obchodníků budilo, když byl někdo při okrádání zabit. Uniklý obchod začal být citelně znát. V červnu začal Soapy cvičit své lidi už jako vojenskou jednotku a požádal vládu USA o udělení vojenské hodnosti pro sebe, a pro jeho "dobrovolníky" formální zařazení do US armády. V průvodu při oslavách 4. července 1898, které organizoval a financoval, pochodovala jeho jednotka už v uniformách a on začínal být znám ve Washingtonu DC. jako kapitán J.R. Smith, jak se tehdy podepisoval

Když 8. července přišel do Skagway z Dawsonu John. D. Stewart, "reverend" Bowers mu doporučil jediného slušného člověka, který neúčtuje nehoráznou provizi za výměnu jeho $2 700 ve zlatě na peníze. Odvedl ho do Jeff's Place a tam byl Stewart okraden. Tehdy zcela běžná událost, se stala poslední kapkou v přeplněném poháru trpělivosti obyvatel, které ostuda připravovala o peníze. Bylo posláno do Deya pro skutečného soudce a ten nařídil, aby Soapy zlato horníkovi nahradil. V danou hodinu "příkladný občan" města místo se zlatem, vyšel do ulic s puškou. Ten večer byla schůze měšťanů na konci mola kapitána Billyho. Frank Reid, veterán z indiánských válek a vážený občan, hlídal přístup na molo s revolverem. Když se střetl s opilým Smithem, oba vystřelili současně. Soapy padl mrtev na místě. F. Reid zemřel až za 12 dní. Pokladna J. R. Smithe, byla při otevření téměř prázdná. Závratnou sumu nakradených peněz a zlata utratil na budování a držení své politické moci. Oba hroby jsou nyní turistickou atrakcí, na malém hřbitově v lese, kousek za městem. Do Skagway přijíždějí během sezóny tisíce turistů. Procesí speciálních autobusů je veze na hřbitov krokem jen proto, aby jim průvodci měli čas říci, co jste právě četli.

John Sadilek, Vancouver, B.C.

Chilkoot Pass

Jihozápadní pobřeží Aljašky je stěna nebetyčných hor, které rostou přímo z vody Pacifického oceánu, přes které byla do příchodu bělochů jen jedna cesta do vnitrozemí. 1140 m vysoký Chikootský průsmyk má před vrcholem 35o stoupání a je volně přístupný jen čtyři měsíce. Zbytek roku na něm dosahuje vrstva sněhu a ledu až 22m. Dole, na konci kanálu Lynn, sídlí indiánský kmen Chilkat. Tehdy třem tisícům rybářů s mongolskými rysy obličeje zajišťoval "Grease Trail" monopol výnosného obchodu s vnitrozemím. Rybí tuk (používal se na svícení a jako delikatesa na dochucování hotových jídel) byl hlavním předmětem obchodu s lesními indiány vnitrozemí. Roku 1852 dokázali Chilkat indiáni vypudit "ze svého obchodního území" i mocnou společnost Hudsonova zálivu tím, že vypálili obchodní stanici Ft. Selkirk na Yukonu. První běloch, kterému se povedlo projít žárlivě hlídaným průsmykem byl George Holt, který pak v Sitce ukazoval dva zlaté nuggety a vyprávěl o své vidině bohatství horního povodí Yukonu, řeky která pramení 24 km od pobřeží Pacifiku, ale ústí do něj až po 3 000 km, deltou širokou více než 100 km. George Holt, který nikdy zlato nenašel, byl později zavražděn indiány Chettyna v západním vnitrozemí Aljašky. Roku 1878 připlul Lynn kanálem do nynějšího Deya americký dělový člun s dvaceti zlatokopy. Několik kulometných dávek z lodního gattlingu, byť do vzduchu, otevřelo průsmyk pro bělochy. Indiáni, kteří průsmyk dříve blokovali si v něm začali vydělávat jako nosiči a při zlaté horečce na Klondike nosili až 200 lb těžké náklady za cenu $1/lb. Mnozí, aniž by vkročili na zlatá pole, se tak stali zámožnými.

Přes Chilkoot Pass vedla nejkratší cesta k jezeru Bennett, kde pokračovala po vodě jezer a Yukonu do Dawson City. Na kanadské straně hranice Severozápadní královská kanadská jízdní policie NWRCMP vyžadovala, aby zlatokopové měli s sebou roční zásobu potravin. Přibližně 520 kg potravin a zbytek výstroje do hmotnosti cca jedné tuny muselo být vyneseno přes průsmyk na zádech. Obyčejný "zlatokop" postupně přenášel své vybavení (outfit) 8 km po 30 kg. K přepravě outfit z Deya k jezeru Bennett tak bylo zapotřebí nejméně třicet zpátečních cest. Celkem kolem 4 000 km, z čehož polovina byla s těžkým nákladem. Nejstrmější úsek, mezi Scales (váhami) a vrcholem průsmyku, představoval 40 výstupů pro každého z 18 000 lidí, kteří ho přešli ještě před instalováním (až pěti) lanovek. Na zádech byly přeneseny i piáno a skládací parník. Kanaďané účtovali na předepsané vybavení vysoké clo. Ve snaze ušetřit kolem $150, přišlo mnoho lidí při přechodu okolních hor po ledovcích o život.

Průsmykem prošli nejrůznější lidé. Dobrodruzi, drsní muži, obchodníci, manželky misionářů i pohledná "slečna", jen se svým úsměvem a banjem. Produktivní místa na "potocích" však byla už dávno zabraná a většině zlatokopů nezbylo, než pracovat za plat, nebo podíl pro jiné. Byli i ti, kteří se hned vrátili. Zlatá horečka v roce 1897 a cesta na Klondike byla největším dobrodružství jejich života. Je obtížné porovnat vynaložené úsilí našich předků s tím, jak nynější turisté s nejmodernějším vybavením jdou "na lehko" v jejich stopách. Chilkoot Pass je chráněné památkové zemí UNESCO a kouzlo výstupu je v tom, že bez ohledu na kvalitu a váhu výstroje každý poznáme svou mez fyzických schopností, znalostí a vůle. Stejně jako před sto lety, kdy miliony lidí z celého světa snily o rýžovištích na Klondike, i nyní je jen malá "společnost" těch, kdo k nim šli, a na dně pánve našli své zlato. Cesta průsmykem je klenot ve sbírce zážitků.

Druhý přechod hor je přes White Pass, místo proslulé Stezky mrtvého koně, úzkokolejné železnice a nyní i silnice, vycházející z města Skagway do Whitehorse.

John Sadilek, Vancouver, B.C.

Černí medvědi

Pro nás místní představuje méďa tak trochu dilema v tom, jak je máme rádi. Máme s nimi spoustu zážitků. Fotografujeme je, jsme jimi okrádáni o dobroty a někteří je obdivujeme i v guláši, který se vaří s listy vavřínu, jalovcem a kyselou smetanou. Musím nerad přiznat existenci i těch, kteří guláš zničí mrkví a červeným vínem z Francie. Kamarády z Evropy a turisty odkudkoliv, které vozím do lesa, po prvním setkání především zajímá, kdo jí koho. V lese je definitivně nejnebezpečnějším tvorem člověk. Moudří medvědi to vědí. Na kontinentě Severní Ameriky žijí tři základní druhy. Nekříží se a reagují na člověka zcela odlišně. Polární medvěd je pro člověka nejnebezpečnějším, protože má stejnou velikost a občas i barvu jako jejich základní potrava, tuleni. Nebudeme, ale tábořit na ledových krách a tak má "povídání" jsou jen o zbývajících dvou druzích, kteří jsou medvědi černí a hnědí.

Chlupatec, kterému se u nás v lese nevyhnete, Ursus americanus, neboli černý medvěd je notorický lupič, který nejí snad jen žulu. Absolutně nejraději má med. Často ví, co je konzerva i jak si s ní poradit. Až budete sbírat borůvky a na druhé straně keře bude mít někdo děsně chlupatou ruku, tak to je on. Že se jmenuje černý, mu nevadí, aby nosil kožíšek v libovolné barvě od vzácně bílé, až do všech odstínů skořicové, hnědé a černé, s častou bílou skvrnou na spodní části krku. Trik, jak hledat medvěda v lese, je najít "spálený pařez" s ušima. Máte-li pušku, méďa zdrhne. V případě pouhého fotografování, pózuje. Pak je vše podle loveckých předpisů, které oni pečlivě studují. Medvědí panímáma s mladými se nesmí lovit, což dobře ví. Když je v lese kravál, její mládež si hraje. Pouze medvěd starší než dva roky, a bez společnosti mladých, může být loven. Jsou nesmírně mazaní a s jediným životním cílem, být tlustý. Za extrémně vzácných okolností, vždy vyprovokován a nebo v sebeobraně, méďa použije sílu i proti lidem. Co je agresivita, může znamenat v medvědí logice něco jiného než u nás. Po pohlavku od medvěda nemá kdokoliv sílu chodit. Černí medvědi se mezi sebou perou mlácením předními tlapami. Když v lese najdou cokoliv k jídlu, neváhají a hned to začnou jíst. Může to být ruksak s jídlem, který si medvěd našel, i když ho právě nesete na zádech. Mám kolegu, se kterým si ten, jinak krasavec, chvíli kutálel a kousek z něj i ukousl. Ve všech národních parcích Kanady se rozdávají brožurky v mnoha jazycích, co a jak dělat, když se s medvědy setkáte. Osobně nosím všechny ty tiskoviny, ale pro případ, že zvířata nečtou dost pozorně i "velkorážové domlouvadlo". Chci vám však medvědy představit.

Černý medvěd žije v mírném klimatickém pásmu na celém kontinentě Severní Ameriky. Pro první usedlíky byl prasátkem lesů. Jeho sádlo je nejlepší tuk pro pečení jemného cukroví. Ač loven, jejich počet v Kanadě pomalu stoupá. Normálně žijí 12 až 15 let. Medvědice se páří jen s jedním samcem a má nejčastěji dva nebo tři mladé každý druhý rok. Na zimní spánek si doupě nestaví, ale spokojí se s vývraty, jeskyněmi nebo i dutým stromem, kde zimu přečkává. I dospěláci lezou na stromy jako veverky, protože mají krátké drápy. Černý medvěd může být stejně velký jako malý grizzly. Jsou nohatí, mají dlouhou hlavu s "římským" nosem, nezaměnitelné stopy a rovný hřbet. S černými medvědy je spousta trampot. Jsou všežravci a je jich moc. Lidské jídlo je pro ně výživnější a pohodlnější k získání, než třeba vyhrabat mraveniště. Medvědi vědí, kde jim nikdo neublíží, termíny lovecké sezony i přesné hranice rezervací a parků. Například v parku Wells Gray v Britské Kolumbie znají medvědi hajné i auta, kterými jezdí. Jak je zahlédnou, přestanou žebrat jídlo od turistů a začnou způsobně pózovat nebo jíst dokonce i trávu. Každý můžeme dlouho povídat o tom, co jsme si navzájem s medvědy provedli. Když se černí medvědi chtějí přistěhovat k lidem a jejich jídlu, většinou si někdo stěžuje. Lesníci pak přivezou past, tedy kus veliké roury na podvozku s padacími dveřmi na jedné straně. Medvěda chytí a odvezou ho daleko. Potíž je v tom, že méďové mají svá území, a když je někde vypuštěn nový, má potíže s těmi, co už tam bydlí. Většinou se za pár dní vrátí odkud byl odvezen a skončí smutně. Protože jich je hodně, nejsou opředeni pověstmi jako vzácný a plachý grizzly. Ve Wells Gray (520 000 hektarů), je na 33 grizzly několik tisíc černých medvědů. Každý přijde rychle na to, že je les bezpečnější, než libovolné město kdekoliv na světě. V soutěži o snědení našich zásob medvědi dokáží divy. Je předpis, že se jídlo má věšet 4 m vysoko a 2 m od kmene stromu. Na experty v Yosemitském parku je předpis krátký. Co se stalo mě je, že majestátní medvědice poslala na větev výrostka. Ten ukousal provaz, na kterém visel ruksak s jídlem a mne, i s šutrem v ruce, pak držela parta Američanů, že prý jsem u méďů na návštěvě a nesmím je ani bacit. Ti zločinci v klidu povečeřeli mé zásoby na tři dny, včetně zubní pasty, a spokojeně odešli. Tři dny jsem pak jedl zdravé horolezecké nedobroty, které jsem dostal. Bez medvědů a jejich mrňousů by u nás v lese bylo děsně prázdno.

John Sadílek, Vancouver, B.C.

Grizzly

V minulosti žil na západní části prérie, ve Skalistých horách a na Západním pobřeží od dnešního Mexico City až k Polárnímu kruhu. V přírodě nemel nepřátele. Zbraně Indiánů ho nedokázaly přemoci. Byl uctíván. Masky, drápy i kůže jsou dodnes používány při indiánských obřadech a tancích. Tento "král" mezi zvířaty kontinentu Severní Ameriky začal být loven teprve po příchodu bělochů na Divoký západ (v té době celé území na západ od reky Missouri). Běloši s jejich zadovkami Sharps (ráže 12.7 mm) byli pro medvědy smrtelným nebezpečím. Roku 1848 přivezlo 5 profesionálních lovců do Fort Sutter (původně nejjižnější ruská pevnost v nynějším Sacramentu, Kalifornie) 700 kůží z grizzly, které ulovili za jeden rok. Mexičtí kovbojové vagueros chytali ve španělské Kalifornii medvědy lasy, pro tehdy populární zápasy s jinými zvířaty (nejčastěji býky) v arénách. Vybíjení grizzly ve velkém začalo až s rozvojem dobytkářství. Kolem roku 1870 bylo v provincii Tejas (nynější Texas) necelých 100 000 kusů dobytka. Za pouhých třicet let (po válce mezi Mexikem a Spojenými státy) měl stát Texas již přes 3,5 milionu kusů hovězího dobytka. Dobytkáři medvědy trávili, chytali do pastí, stříleli a štvali cvičenými psy. Lidé začali jíst medvědí maso až v hornickém tábore El Dorado roku 1849. Za libru masa tehdy zlatokopové platili 1/2 dolaru a o rok později se medvědí steaky servírovaly jako specialita i v San Franciscu. Poslední grizzly byl zabit v Texasu v roce 1890 a v Kalifornii roku 1894. Při sčítání grizzly v roce 1952 žilo ve Spojených státech (mimo Aljašky) 1 208 kusů, ale v 1959 už jen 850. Odstřel je nyní přísně regulován a vidět plachého grizzly ve volné přírodě (mimo Aljašku) je velmi vzácné.

Film National Geographic o grizzly při lovu lososů, je z rezervace na řece McNeil River na Aljašce. Tam ozbrojení hajní vodí k nízkým vodopádům, během tahu lososů, až 20 diváků denně. Šťastlivci jsou každoročně vylosováni z několika tisíc zájemců. V Denali National Parku, kam vozím turisty, jsou grizzly jednou z hlavních atrakcí. Cestovat parkem jde pouze autobusem nebo pešky. Návštěvníci mohou vidět a fotografovat medvědy ze zavřených autobusů. Nepočetní sportovci, kteří jdou parkem pešky, ví o nebezpečí a nařízeních pro zacházení s potravinami. Táboří na místech známých tím, že se jim medvědi vyhýbají. Grizzly lidskou přítomnost v parku ignorují.

Vidět divokou zvěř a pohádkovou přírodu severozápadu je neodolatelným magnetem pro stále více návštěvníků z celého světa. Ani jakkoliv nestoudné ceny neodrazují rostoucí zástupy turistů (pouze 25% z nich je na severu poprvé), od hledání míst, která zatím ostatní neobjevili. O grizzly je napsáno mnoho knih. Roztomilý je pravdivý příběh o farmáři, který našel osiřelá mláďata, odvezl je domů a odchoval. Po čtyřech letech byli jeho miláčci příliš velcí pro život na farmě. Odvezl je daleko do lesa a pustil na svobodu. Do novin je všechny dostalo to, že medvědi byli doma o osm hodin dříve, než dobrák farmář, který jel autem.

Divoký západ měl nejen vyhlášené pistolníky a desperados, ale i slavné medvědy. Na hlavu Blody Paws z Wyomingu, který pobil hodne dobytka a byl minimálně třikrát postřelen, byla vypsána vysoká odměna, stejně jako na Red Robber z Utahu, který měl v zádech zarostlý hrot šípu, mnoho jizev od kulí a úspěšně mordoval lovce. Postřelený grizzly většinou útočí. Zatím jsem neslyšel o nikom, kdo měl čas na grizzly vystřelit druhou mířenou ránu. Můj kamarád, který je 20 let profesionálním vůdcem...

Medvěd hnědý, latinsky Ursus arctos, je jméno druhu, nikoliv popis barvy. Nejznámějším z nich je grizzly. Na pobřeží Aljašky a Britské Kolumbie je pro ně ideální množství potravy (tuleni, lvouni, lososi a šťavnatá vegetace). Medvědům tu prostě nestojí za námahu prát se o nějakou metrovou rybičku. Podle místa výskytu se jim říká Brown Grizzly, Big Brown, Alaska Brown Bear, pověstný Kodiak a další. Dospělý Kodiak, který je z nich největším, váží mezi 450-540 kg a měří od nosu ke konci ocásku kolem 270 cm. Když se postaví na zadní, muže být vysoký pres 3 metry. Grizzly miluje otevřené travnaté pláně a hory. Pozná se podle výrazného hrbu a tvaru hlavy se špičatým nosem. Stopy jsou nezaměnitelné a drápy předních tlap (běžně přes 11 cm) jsou viditelné i z dálky. Dospělý grizzly neleze na stromy. Časté jméno Silvertip (stříbrňák) je jim dáváno podle barvy srsti. Její podsada je černá a konce pestíků šedé až bílé. Kožich má stříbřitý odstín. Plodnost samic je podstatně menší, než u černých medvědů. S postupem civilizace se prostor, který potřebují ke své existenci, stále zmenšuje. Mimo parků a rezervací jsou velice plaší. Pokud jsou vidět, je to málokdy za plného světla. I dospělí si dovedou hrát. Plavou jen tak pro radost. Viděl jsem samici s medvíďaty, jak se asi hodinu klouzali na zasněžené stráni. Některé medvědice mají mladé už ve svém čtvrtém roce. Oplodněny jsou přibližně v červnu (pouze ty, které mají odchované mladé), většinou více než jedním samcem. Podle klimatických podmínek a místa kde žijí, zalézají do svých doupat v době mezi říjnem a koncem listopadu, před první větší vánicí. Doupata vyhrabávají na severní straně příkré stráně, často pod kořeny velkého stromu. Stejné doupě používají radu let. Samci jdou spát později a jinam. Zimní spánek není hibernace. Pro lékaře je hlavolamem, jak medvěd, aniž sníží tělesnou teplotu, dokáže zpomalit dýchání. Jejich organismus nemá nutnost vyměšovat. Je normální, že během zimy vylezou z doupěte a patřičně se protáhnou. Po dobu zimního spánku nepijí, nejedí a jsou zcela závislí na svém tuku, o který přijdou až po probuzení na jaře, kdy nemají dostatek potravy. Prakticky neviditelná, oplodněná vajíčka "čekají" na zimní spánek samice a začnou se dělit až po jejím zalehnutí. Pokud není zdravá nebo dost tlustá, potratí. Mladí se narodí téměř spící samici v lednu až únoru. Jsou slepí, mají kratičkou šedou srst a váží přibližně 450 g. Mléko které pijí je tučnější a několikanásobně bohatší na minerální látky a vitamíny než kravské. Aby vyměšovali, musí jim medvědice olizovat zadečky. Když mladí vylezou z doupěte, váží zhruba 3,6 kg. Nohatých krasavců je rázem plná stráň. Medvědice je přísná matka. Nespustí mladé z očí a trestá je pohlavkem až se kutálejí, nebo šťouchnutím nosem. Dorozumívají se hlasem a pohyby. Malí vědí, kdy musí na strom a tam, pokud se opravdu nebojí, dělají náramný kravál. Je radost vidět, jak si dovedou na větvi udělat pohodlí. Někdy se stane, že samci mladé zabijí. Proč, o tom jsou jen dohady. V opravdu velmi vzácných situacích se sejde vetší množství dospělých medvědů a mláďat. Bylo nafilmováno, že větší samec uvolnil své lepší rybářské místo menší samici s mladými. Když medvědi nastaví bok, odvrátí nebo skloní hlavu, dávají tím znamení, že se nechtějí prát. Když se perou, používají zuby. Ve vzácných případech útoku na lidi, se jim většinou snaží ukousnout dolní část obličeje. Mají svá teritoria, kde žijí celý život. Hnědý medvěd a jeho podskupina grizzly je technicky masožravec. Vývojem se však jeho strava změnila na 80% rostlin a někde jsou už úplní vegetariáni. V Yellowstonském národním parku olizují z kamenů průsmyku migrující můry po kilogramech a žerou semínka ze šišek jednoho druhu stromu. Když táhnou lososi, jsou absolutně všichni medvědi na rybách. Z lososa mají nejraději vnitřnosti, tučnou kůži a vrchní část hlavy s mozkem a očima. Tlapy jsou spíš lopaty na kopání, než na chytání čehokoliv. Mají v nich báječný cit a umí vytlačit z ryby třeba jen tučné jikry. Grizzly je povahou dobrák a lenoch. Dokáže uběhnout 50 m za tři vteřiny a v obtížném terénu mu neuteče ani kůň. Dává přednost "páchnoucímu" masu. Jen velmi vzácně žere lidské maso. Vidí stejně jako člověk, ale především se spoléhá na svůj báječný čich. Slavný výrok experta je: "Když medvěd navětří, ví i jakou barvu měly svatební šaty vaší babicky". Postoj na zadních nohách není znamením agresivity, ale jen to, že se chce lépe podívat. Informační tiskoviny v národních parcích podrobně popisují, jak se máte chovat a zacházet s jídlem, v místech kde jsou medvědi. Osvědčenou obranou, jsou zvuk klaksonu na stlačený plyn a povolené druhy obranných sprejů, ... pokud je čas na jejich použití.

Žertovné doporučení experta a biologa Adolfa Murie, na nejbezpečnější způsob cestování v místech, kde se grizzly vyskytuje je: "jít s někým, kdo utíká pomaleji". Místo kde došlo k největšímu množství úrazů zapříčiněných grizzly je v Montaně (Glacier národní park), kam jezdí každý rok několik miliónů návštěvníku. Během 80. let tam ze 150 úmrtí zavinili grizzly jen šest. Prapředkové medvědů byli menší dravci. Nynější medvědi jsou (s výjimkou polárních) převážně býložravci. Vzhledem ke snadné dostupnosti rostlinné potravy jsou podstatně větší. Z hnědých medvědů, s jediným poddruhem Middendorfi žijící na třech ostrovech Aljašky (Kodiak, Afognak a Shuyak), je grizzly nejznámějším. V horách, kde žijí, není občas dost potravy. Proto se evolucí přizpůsobili (tvarem hlavy, tlap a zubů) pro vyhrabávání kořenů a hlíz. Na otevřených pláních hor, bez možnosti úkrytu pro mladé, jsou medvědice vždycky nebezpečné a nikdy nespustí potomky z očí. Síla člověka je prý srovnatelná se silou šestiměsíčního mláděte. Když se grizzly pere s ostatními medvědy, jeho zbraní jsou zuby. Asi proto ve vzácném případe napadení člověka, útočí na jeho obličej, hlavu a krk. Když se člověk nehýbe, většinou o nej ztratí zájem a odejde. Nevychovaný pes muže být pro majitele osudným. Okamžikem, kdy cokoliv před grizzly utíká, změní se to v zajímavou kořist. Hysterický pes pak hledá záchranu u svého pána, na kterého navede útočícího medvěda. Grizzly nejen jedním kousnutím snadno zabije dospělého býka, ale odnese ho lehce i stovky metru daleko. V situaci, kde by černý medvěd někoho jen škrábnul, grizzly mu ukousne celý obličej. Oba druhy medvědů jsou pověstné "blafováním", kdy předstírají různé stupně agresivity, ale ke kontaktu dojde jen málo kdy. Když libovolný medvěd zraní, nebo dokonce zabije lidi, je to novinářskou senzací a medvěd je bez výjimky zastřelen. Pitva potvrdí, jestli jde o skutečného viníka a celý případ je odborně vyšetřován. Někteří lidé tvrdí, že k životu potřebujeme dinosaury, stejně jako grizzly a podobně nebezpečná zvířata, která omezují naši bezpečnost v přírodě. Vzhledem k množství návštěvníků v národních parcích, je pro hajné praktičtější vychovávat medvědy.

Medvědi mají podobný zažívací systém jako člověk. Lidské jídlo je pro ně mnohem snadněji stravitelné a výživnější. Na Aljašce jim biologové a hajní postříkali nos obranným sprejem nebo je stříleli do zadku nejmenšími ptačími broky, aby se začali vyhýbat lidem. Bylo to bolestivé, ale nedošlo ke zranění. Jinde je krmili chemicky "upraveným" žrádlem, ve snaze odnaučit je žebrat.

Na rozdíl od grizzly, černí medvědi žijí výhradně v lesích. Neagresivní, zvědaví "loupežníci" jsou v loveckých předpisech zařazeni do kategorie zvěře střední velikosti, která v určitých případech zásahu umře (stejně jako lidé) následkem šoku. Mají nejen své podivíny, ale i přenáramnou sílu a vynikající paměť. Rychle se naučili žít v okolí lidí a dospělí jedinci znají lovecké předpisy lépe, než kdejaký hajný. Na kontinentě je jich přibližně půl miliónu. Například ve státe New York, kde žije kolem 4 100 kusů a lidé strávili nejméně 77 milionu "turistických dnu" ve stejném prostředí s medvědy, se přihodily během 20 let pouze 3 lehká zranění. V případě skutečného napadení černým medvědem, je pro něj člověk úlovkem a začne být ihned konzumován. Jedinou obranou je maximální agresivita, která obvykle útok medvěda zastaví.

Když dojde k úrazu, většinou jsou vinni lidé nebo zatím ještě hloupí medvědí výrostci. Dospěláci znají nejen hajné v parcích, ale i jejich auta. Dovedou se patřičně chovat a je obdivuhodné, co si nechají od lidí líbit. Tam, kde jsou loveni, mají pudovou hrůzu z lidí a zásadně se jim vyhýbají. V přírodě se druhy nekříží, ale v zajetí byly případy, že měly společné mladé. Oba druhy s oblibou jedí květy pampelišek, žaludy, bukvice a bobule. Grizzly dokáže tloustnout až pres půl kilogramu denně. Při jejich lovu je nejlepší zásah prvou ranou na kost lopatky (nejtěžším možným projektilem), který zvíře chvilkově ochromí. Medvěd se začne točit. Záložní střelec má pak možnost další rány, která by mela být smrtelná. I perfektně střelený má dostatek adrenalinu, aby mu hned nedošlo, že je vlastně mrtvý. Podle statistiky na Yukonu, každý čtvrtý lovcům uteče. Kdo střílí v sebeobraně, musí být schopen zabít grizzlyho, který se na nej řítí jako buldozer (většinou hustým roštím) rychlostí až 13,4 metrů za sekundu, na velice krátkou vzdálenost. Biologové (pokud nosí zbraně) dávají přednost nejkratší težké brokovnici "pumpě" s náboji BB/slug. Návody, jak se chovat při útoku grizzly, rozdávané v národních parcích, končí "uklidňující" radou, schoulit se do fetální pozice s rukama chránícími zátylek, naprostou nehybnost a zásadně neutíkat. Nejrozšířenější prevence proti setkání s libovolnými zvířaty v divočině je rolnička nošená na tkaničce boty. Je nutné skutečné dodržování všech předpisů, především o zacházení s potravinami. Možnost mít nehodu s medvědy je menší, než vyhrát v loterii, ale i to se občas někomu podaří.

John Sadilek, Vancouver, B.C.

Bizon

Ač téměř vyhuben, stále více se objevuje ve státních parcích a na farmách USA a Kanady. Jeho maso, s nízkým obsahem tuku je módní specialita, především v Evropě a Japonsku. Málokdo už ale dnes ví, jak se buffalo skutečně "lovil".

Indiáni většinou nepoužívali střelné zbraně, i když je už měli. Šípy se nemuseli kupovat a daly se použít i několikrát. Způsoby lovu byly od při-plížení k osamělému kusu, až po splašení celého stáda tak, že se zvířata pobila pádem do rokle. Nejčastěji celý kmen uvedl stádo do pohybu a když běželo ve velkém kruhu, jezdci na jeho obvodu začali zvířata zabíjet. Kruh se zmenšoval a lov končil buď vybitím všech zvířat, nebo když už jich měli dost. Pro prérijní indiány byl bizon zdrojem většiny životních potřeb.

Následek občanské války byla nezaměstnanost a masové osidlování západu. Na založení dobytkářského statku bylo třeba mít hodně peněz. Obyčejný člověk většinou na zabrané půdě jen sázel budoucí úrodu, nebo pracoval u dobytkáře jako málo placený cowpoke. Tehdy měli zloději dobytka velmi krátký život. Pro mnohé usedlíky bylo požehnáním, když začala poptávka po bizoních kůžích, na kožešiny jako koberce, přehozy, těžké kožichy, výrobky z vlny a kůže na výrobu řemenů a obuvi. Chudý muž si konečně mohl poctivě vydělat na živobytí. Vše co potřeboval byla jen puška, kůň, mezek, vůz a pomocníci, co za podíl stahovali kůže. Profesionálním lovcům se tehdy říkalo Buffalo Runners.

Stejně jako indiáni, i běloši z počátku zabíjeli ze sedla běžícího koně. Horse Runners jeli tryskem vedle utíkajícího zvířete a na vzdálenost menší, než metr stříleli. Pro sílu bizoní lebky zásah mezi oči nebyl vždy úspěšným, i když právě pan Cody alias Buffalo Bill tak získal svou pověst, když zásoboval masem stavbu železnice a za 18 měsíců zabil 4 280 kusů. Je záznam i o lovci, který zastřelil na dvanáct ran jedenáct bizonů revolvery. Perkusní Colt Dragoon .44 cal. byl dost silným na bizona a ideální na ochranu proti indiánům. Původní předovky byly po válce nahrazeny karabinami Spencer se sedmi patronami v zásobníku a pověstnou puškou Henry, která se svou ráží .44 cal. stejně jako Winchester Model 1873 nebyla dost silná, na mohutné zvíře, ale zato měla 16 patron v zásobníku. Opakovací pušky byly účinné jen na minimální vzdálenost střelby ze sedla.

Způsob lovu většiny profesionálů se nazýval Stalk and Stand. Lovec, řečený killer vybral stádo. V noci před lovem umístil své pomocníky s vozy blízko budoucí porážky a před rozedněním našel místo proti větru, 300 m od stáda. První ranou úmyslně jen postřelil vůdčí krávu. Vzdálenost 300 m byla proto, že vibrace zvuku výstřelů byla podobná hřmění bouřky a bizoni, kteří mají špatný zrak a sluch, výstřely ignorovali. Zvědaví bizoni, nervózní z pachu krve a bez svého vůdce, se začali motat kolem raněného kusu. Lovec jich pak pohodlně postřílel tolik, co mohli jeho pomocníci ten den zpracovat na ploše menší než 50 m. Dva sehraní skinners dokázali zpracovat až 30 kusů denně a potřebovali pouze pytel ostrých nožů. Padlý kus byl otočen na záda. Kůže rozříznuta od krku přes břicho až k ocasu a v polovici nohou. Na hlavě končil řez ponecháním uší. Kůže pak byla stržena pomocí lana koněm. V letech 1871 až 1884, kdy porážka dosáhla vrcholu, byla mezi profesionály nejpopulárnější puškou jednoranná zadovka Sharps. Původně v ráži 12,7 mm byla ideální, ale zpětný ráz výstřelu byl příliš brutálním. Po roce 1876 proto už většina lovců, včetně buffalo runners, používala sice stále slavnou Sharps, ale s lehčím kalibrem .44 a .45 (11,1 mm a 11,43 mm), které byly přesné na vzdálenost nad 640 m. Patrony stály $1 za kus a v době, kdy za staženou kůži podle její kvality dostávali lovci mezi $2-3 každý zbytečný výstřel snižoval citelně výdělek skupiny. Lovci, kteří strávili na pláních dlouhou dobu kupovali střely a přebíjeli patrony, aby ušetřili především místo ve vozech. Při střelbě z těžké pušky bylo nutné mít oporu. Střelecké hůlky, byly dva tvrdé pruty kolem 120 cm dlouhé, svázané kousek od horního konce a delší stranou se před střelbou zasekly do země. Nosily se ve stejné ruce jako puška. Dalekohledy na puškách byly neoblíbené.

Na prérii, kde nikdy nepřestane fičet vítr, je málo míst s vodou. Runners a jejich pomocníci, oblečeni do jelenic nebo těžkých kožichů, špinaví, zavšivení, trpící srabem, spali na holé zemi v dešti a sněhu. Pomocníci, zalepení krví, nejen páchli mršinou, ale byli vystaveni stejným parazitům a trapičům, jako bizoni které stahovali. V mnoha případech tak pracovali jen bývalí trestanci, kteří neměli jinou možnost obživy. Jen přežít nebylo snadné. Splašené stádo rozdupalo cokoliv v jeho cestě. Navíc indiáni jihozápadu byly vyhlášení svou neuvěřitelnou krutostí.

Jeden z runners ve svých pamětech tvrdí, že bylo běžným postřílet sto kusů z jedné pozice a on údajně střílel přes 10 000 kusů ročně. Ověřený rekord měl Thomas C. Nixon z Dodge City v Kansasu, který se v baru vsadil, že nikdo nedokáže postřílet víc bizonů než on. S procesím zvědavců našli velké stádo u Bluff Creek. Před svědky jich pak postřílel 120 během 40 minut čistého času. Rozpálil svou Sharps 45/90 tak, že pušku zničil. Módním "sportem" bylo střílet bizony z oken vlaků. Stovky bizonů byly denně zabity a nechány hnít vedle kolejí.

Komerční zabíjení začali indiáni. Pemikan a kožešiny byly po r. 1800 populární v Kanadě. V USA byli stříleni například jen pro jejich jazyky. Odhaduje se, že 2 miliony bizonů bylo zabito indiány pro "whiskey", což byl tehdy ředěný líh. Na Americké prérii žilo původně 75 až 100 milionů bizonů. Protože dospělí samci neměli kvalitní vlnu na zadcích, lovci zabíjeli jen krávy a mladé kusy. Když roku 1870 nestačila Argentina uspokojit světovou potřebu kůže, pouze zimní lov se rozšířil na celoroční vybíjení. Roku 1873 železnice zavedla do provozu chladírenské vozy s ledem. Poslední náklad kůží a masa opustil prérii roku 1884. Roku 1888 bylo v celých USA už jen 1 300 kusů. Vybledlé kosti se zužitkovaly na hnojivo a miliony majestátních bizonů zmizely beze stop. Necelých 20 000 profesionálů tak změnilo nenávratně středozápad Ameriky. Nikdy v historii však nebyli lepší střelci, než buffalo runners.

John Sadilek, Vancouver, B.C.

Medvědí paštika

Kdo kdy dělal jakoukoliv paštiku zjistí, že paštika z medvěda je stejně jednoduchá jako cikánská, z telecích jater, nebo z králíka.

Než se pustíme do vlastní přípravy paštiky, je třeba postarat se o několik detailů. První z nich bude pro Čecha zakoupení letenky do lesa, kde se medvědi vyskytují. V mém případě volba padla na les kanadský, kde je údajně medvědů víc, než lidí a králíků dohromady.

Letadlo by mělo přistát na letišti a ne v lese zamořeném medvědy. To však není tak velký problém. Potom si stačí vyhlédnout někoho, kdo má loveckou licenci, pušku, auto s náhonem na obě nápravy, lovecký lístek a především ochotu vás odvézt do lesa a ukázat "černej pařez s ušima", což je náš medvěd.

Přeletěl jsem přes kousek oceánu, a vyrazil s kamarádem na lov. Lesní cestou jsme dojeli na správnou paseku, v dešti složili horu výstroje a postavili kemp. Jezdili jsme v nádherných horách s vyhlídkami na mořské fjordy a vodopády. Počítat srnky a divoké husy, které jsme potkali, přestalo mít brzo smysl. Jeden medvěd, jako černá koule, pospíchal přes cestu někam úplně jinam. Druhý den, pozdě odpoledne náš paštikovej podlehl akutní otravě olovem a padl jako "šraňky" s prostřelenou míchou prvého krčního obratle. "To aby se nepoškodilo žádné maso a neplýtvalo patronami." Surovina k výrobě paštiky nám ležela u nohou. Konečně jsem mohl začít spolupracovat i já. Medvědovi jsme museli odložit kabát, zabalit tábor, vše naložit, udělat test masa pod mikroskopem a odjet ke sporáku s troubou. Potom jsme mohli přikročit k vlastní výrobě paštiky.

Jednoduchý recept na deset kilo medvědí paštiky:

Vezmeme jednoho středně velkého černého medvěda (Ursus americanus) o hmotnosti kolem 150 kg, aby jsme získali 5 až 5,5 kg jater.

Odblaněná a najemno umletá játra smícháme s 2,5 kg vařeného mletého medvědího masa, 1 kg škvařeného medvědího sádla, 20 vejci bez skořápek, 20 žemlemi namočenými alespoň dvě hodiny ve dvou litrech plnotučného mléka, jednou hlavou česneku, 200 g cibule, 15 g čerstvého zázvoru a dochutíme hrstí mletého černého pepře, dvěmi hrstmi soli, třemi hrstmi majoránky, lžicí bílého pepře, dvěmi lžícemi čerstvě nasekaného tymiánu, lžičkou muškátového květu, dvěmi lžícemi Vegety a vše zamícháme.

Hmotu necháme odležet po dobu, nežli dopijeme první láhev Opilínu. Z vepřového sádla nakrájíme jemné plátky kterými vyložíme formy, které naplníme odleželou směsí. Pečeme 90 minut při teplotě 175 °C (350 °F). Vůně pečení zaručí, že návod na skladování paštiky je zbytečný. Exotickou lahůdkou je i medvědí tatarský biftek, polévka z tlap a celé spektrum gulášů.

John Sadilek, Vancouver, B.C.

Přebíjení kulových patron

V USA je právo na vlastnictví zbraní zaručeno ústavou. Pro mnohé občany jsou jejich zbraně a neomezená možnost vlastní výroby střeliva spojeny s pocitem osobní svobody. Nedávno pouhá fáma, že vláda US uvažuje o nařízení výroby a prodeje roznětek s časovým omezením funkčnosti, vedla na celém kontinentu k nákupní panice. Továrny pracovaly celé měsíce na tři směny a v obchodech, pokud roznětky měli, byl jejich nákup omezen. Nyní, "jen tak pro jistotu", máme všichni velice slušné zásoby všeho, co může být v budoucnosti "jinak".

Masově vyráběná tovární munice je vyvinuta pro dosažení univerzálně optimálních výsledků při střelbě ze všech zbraní daného kalibru. Pro nás je důležité vědět, že každá hlaveň je jiná.

Při domácí výrobě nábojů je možné najít vhodnější druh a množství střelného prachu, v kombinaci s tvarem a váhou projektilu pro určitou hlaveň a její vibraci při výstřelu, než je v továrních výrobcích. Pouhé 0,032 gr prachu, vysunutí střely v náboji, nebo značka roznětky mají vliv na přesnost zásahů. Další výhodou domácího přebíjení je pohodlí při terčové střelbě. Kdo zná zpětný ráz revolveru .44 Magnum s těžkým projektilem a maximální prachovou náplní, ocení měkkost a přesnost střelby při použití redukované prachové náplně patrony, postavené jen pro střelnici. Je možnost sestavit náboje, které jsou ideální pro určitý terén i velikost zvěře tak, že odpadne potřeba mít další pušku. Přebíjení je náročné na čas. Počáteční výdaje na základní vybavení je několik set dolarů. Místo několika obvyklých ran před loveckou sezónou začnete střílet celoročně. Americký sport Bench Rest Shooting získává oblibu i v Evropě. V této disciplíně většina střelců používá speciálně postavené zbraně a opory. Jde o docílení co nejmenšího rozptylu na určenou vzdálenost (podle ráže zbraně 100 až 300 m) pěti nebo deseti zásahů. Střelci si sestavují patrony podle žárlivě tajených receptů. Oficiální světový rekord je skupina zásahů s rozptylem 0,22 mm.

Výroba brokových patron se odlišuje od kulových v podstatě jen tím, že se při jejich sestavování používají objemové míry. Základní princip je stejný.

Střelecký sport je v USA a Kanadě obrovský business. Dostupný výběr přístrojů a základních prvků je pro Evropany téměř nepochopitelný a zatím se dá koupit vše potřebné pro přebíjení bez jakéhokoliv omezení.

Moje osobní zkušenost s levnými druhy výrobků není dobrá. I když jsou na trhu lepší a dražší lisy a formy, osobně používám výrobky od Kalifornské firmy RCBS. Váha na střelný prach musí být co nejpřesnější. Je třeba mít kompletní vybavení a nevynechat žádný stupeň v procesu výroby, i když zpočátku máte dojem, že možná není nutný. Přebíjet jde pouze mosazné nábojnice pro roznětku typu "boxer", které, stejně jako u brokových patron, jdou snadno po použití vyměnit za nové.

Boxer Primer je typ používaný v amerických nábojích s centrálním zápalem pro vojenskou i sportovní střelbu. Berdan Primer je typ používaný pouze v evropských nábojích. Zápalka potřebuje vyvýšený střed dna prostoru pro její umístění ve dnu nábojnice, který má funkci kovadlinky.

Velcí výrobci munice v USA prodávají knihy přesných návodů s tabulkami doporučených, i maximálních vah a kombinací různých druhů střelných prachů s projektily, které vyrábějí. Informace, nejlépe z několika manuálů, jsou naprosto nutné k přebíjení. Další část těchto knih jsou tabulky balistiky a technických parametrů projektilů. Nedodržení postupů a překročení maximálních předepsaných parametrů v manuálech výrobců většinou poškodí zbraň a může mít tragické následky. Je několik způsobů přebíjení a podle toho i typů odpovídajícího vybavení.

Základní postup:

Nábojnice typu Boxer může být opakovaně přebíjena podle stupně jejího opotřebování, které je ovlivněno především sílou prachové náplně a počáteční tloušťkou jejího kovu.

  • Vyberete kombinaci potřebné velikosti držáku nábojnice a forem pro patrony, které budete přebíjet.
  • Vyčistíte povrch nábojnice.
  • Vyčistíte vnitřek jejího hrdla.
  • Čistou nábojnici namažete na speciální podložce tak, že mažete pouze stěny, ale ne základnu, krk a ramena nábojnice (není nutné mazat každou nábojnici, ale jen každou druhou, nebo třetí).
  • Do universálního přebíjecího lisu vložíte držák na nábojnici a našroubujete první z forem na její tvarování.
  • Nábojnici vložíte do přebíjecího lisu. Prvým stlačením páky je nábojnice zformována do původních rozměrů. Roztáhne se její hrdlo, pro budoucí vložení projektilu a vyrazí se použitá roznětka.
  • Mechanicky pákou zatlačíte novou roznětku do nábojnice. Je mnoho způsobů, jak provést tuto operaci. Libovolné znečištění roznětek mazadlem končí jejich selháním.
  • Šuplérou s mikrometrem změříte délku nábojnic. Jsou-li nad určenou délku, musí se seříznout. Ostré hrany řezu se zaoblí ruční frézou.
  • Navážíte vybraný střelný prach. Citlivost váhy musí být minimálně na setiny gramu. Objemové měrky prachu nejsou dost přesné pro puškové patrony.
  • Nasypete prach do nábojnic. Z bezpečnostních důvodů musí střelný prach zaplnit víc než 60% objemu nábojnice.
  • Našroubujete druhou formu do lisu. Je nutné pečlivě vykalibrovat hloubku usazení střely v patroně tak, aby střela měla minimální vzdálenost k počátku vrtání hlavně. Forma jde dále seřídit tak, že horní okraj krčku/hrdla nábojnice se zalisuje do drážky ve střele (crimping).
  • Do držáku vložíte nábojnici s instalovanou roznětkou a odváženým prachem. Do jejího hrdla zasadíte projektil. Stlačením páky vše zalisujete dohromady. Výsledek je hotová patrona.

Pro náboje do revolverů a pistolí je postup odlišný. Formy jsou tři, místo pouhých dvou. Na střelný prach se používají objemová měřidla. Existuje celá řada různých nástaveb na základní lis, které umožňují udělat jedním pohybem páky všechny operace najednou. Na podobných přístrojích je snadné udělat až několik set patron za hodinu.

Vyrábění střeliva doma je v severní Americe stejně staré jako používání střelného prachu. Představa, že přebíjením budete šetřit peníze, je stejná lež, jako že na severu běhají jen tak po lese metráky masa úplně zadarmo. Když provádím evropské turisty po lesích, líbí se jim povídání o tom, na kolik přijde libra losího masa. Začíná cenou krabičky zápalek, pak terénního auta ... a končí výdajem za rozvod. Kdo hodně střílí, nepočítá náboje, čas ani peníze. Po letech skončíte i vy se "skromným" arsenálem velice speciálních zbraní, hromádkou knih, sbírkou drahých přístrojů, zajímavými přáteli a hrůzou, že když vaše chaloupka bude hořet, exploze prachárny rozmetá i odlehlé usedlosti nic netušících sousedů. Sladkou odměnou je radost z obzvlášť dobře děravého "papíru", silné zážitky z mnoha dnů strávených v přírodě i to, že ulovené zvíře nemělo čas poznat bolest.

Adresa firmy RCBS pro poslání katalogu (zdarma) je: BLOUNT, Inc., Sporting Equipment Division, RCBS Operation, 605 ORO DAM Boulevard, Oroville CA 95965, USA

Adresa na Bench Rest Association je: National Bench Rest Shooters Assoc.(NBRSA), 2027 Buffalo, Levelland, TX 79336, USA

John Sadilek, Vancouver, B.C.